Jiří Holeček: Nejvíc mě bavily zápasy s Rusy, chtěli jsme udělat lidem radost

21.10.2020

Trojnásobný mistr světa a slavný brankář Jiří Holeček přivezl do Československa svého času jedenáct medailí, z toho tři zlaté z Mistrovství světa a dvě olympijské z Innsbrucku a Sappora. Rozhovor jsme věnovali nejen slavným zápasům, ale také současnosti. Volné dny dnes tráví slavný gólman nejčastěji s vnukem na chalupě, kde si topí vlastnoručně nasekaným dřevem. 

„Gólman se skvělým postřehem, bleskovou reakcí a s neuvěřitelnou uvolněností v kloubech okouzloval fanoušky zázračnými zákroky zejména proti střelám z bezprostřední blízkosti branky a dodával týmu velkou sebejistotu,“ píše se o Jiřím Holečkovi v Síni slávy českého hokeje. Holeček o sobě říká, že se nebál nikoho a ničeho.

Přivedlo nás za vámi dřevo, kterým na chalupě topíte. Proč jste zvolil zrovna dřevo?

Na chalupě mám krb na dřevo, protože se mi líbí pohled do plamene. A pak v dílně mám kotel na dřevo. Jednou za tři roky dřevo nakoupím a řežu a štípám. Hodně mě baví ho připravovat. Mám ruční elektrickou pilu, vždycky si pozvu syna, který mi pomáhá. Na chalupu nejezdím v zimě, většinou jenom od dubna do konce října. Pak vypustím vodu, vypnu proud a zazimuju. 

Jak na chalupě nejraději trávíte volný čas?

V létě jezdím s vnukem po okolí, objíždíme zříceniny hradů. Moc rádi máme kamenné řady u Kounova, které jsou opředené legendami. Údajně je tam dali už Keltové. Je jich tam asi patnáct, šestnáct a vypadají jako přistávací dráhy. Jsou to žulové kameny, přitom v okolí je opuka a pískovec, takže je tam musel někdo dopravit.

Měl jsem být fotbalista

Kde se vzala vaše přezdívka Fakír?

Když jsem přišel na vojnu do Dukly Jihlava, vážil jsem 60 kg a měřil 180 cm. Byl jsem tak strašně hubený, že mi byla výstroj velká. Připadalo jim, že se na ledě kroutím jako had. Tak mi začali říkat fakír a od té doby se to se mnou táhne.

Jak jste se dostal k hokeji?

K hokeji jsem se dostal omylem, měl jsem být fotbalista. Táta trénoval žáky v Bohemians Praha. Byli jsme tři bratři a všichni jsme hráli fotbal. Od sedmnácti do devatenácti jsem hrál nejvyšší dorosteneckou ligu. Ale už když mi bylo dvanáct, přišel za mnou Pavel Wohl, jemu bylo tehdy čtrnáct, že jim chybí náhradní brankář v žácích ve smíchovské Tatře. Řekl mi: ty jsi pohyblivý, hraješ fotbal, pojď mi chytat. Rok jsem tam byl jako náhradník. Ale protože mě nechali chytat jenom asi dva zápasy, nebavilo mě to.

Takže jste tam nezůstal?

Ne, chtěl jsem hrát v útoku, tak jsem šel do Bohemky. Velká sláva to nebyla, ale pak mě Pavel Wohl doporučil do Slávie, kde zakládali nové žáky a potřebovali brankáře. Tak jsem přišel ve čtrnácti letech na trénink a zůstal jsem do devatenácti. Tam jsem se naučil rychlost, postřeh a včas uhnout, protože výstroj tenkrát nebyla. Chytalo se bez masky, bez helmy. Kdo byl pomalý, dostal do hlavy i několikrát za rok. První masku jsme viděli, až když přijel do Prahy kanadský výběr.

Vzory? Bóža Modrý, Vlado Dzurilla a Septh Marten

Měl jste nějaký hokejový vzor?

Když jsem začal chytat, zdědil jsem po bratrovi časopisy Mladý Hlasatel, kde vycházely Rychlé Šípy a taky Škola hokejového brankáře od Bóži Modrého. Tam jsem poprvé slyšel, co to je zmenšování střeleckého úhlu, protože Bóža Modrý jako první popsal i s kresbami, jak se to má dělat. Když mi bylo šestnáct, začal chytat v extralize Vlado Dzurilla. Úplně změnil způsob chytání puků, jako první začal dělat kleky. Říkal jsem si: to je ono, to budu dělat. A potom na prvním Mistrovství světa v roce 1966, to mi bylo 21 let, jsem viděl Septha Martena naživo, který dělal perfektně rozkleky. Na základě těchto poznatků jsem si udělal vlastní styl chytání.

S Vlado Dzurillou jste byli později v jednom týmu?

V roce 1966 na Mistrovství světa byl Vlado Dzurilla první gólman. Byl o dva roky starší, já jsem tam přijel náhodou jako druhý brankář. 

Jaké je to sedět jako dvojka na lavičce?

Je to jasně dáno: ty jsi první, ty jsi druhý a budeš zaskakovat. První gólman chytá těžké zápasy. Mně někdy dali na rozchytání jeden zápas, kde se vědělo, že neprohrajeme. Na další roky pak hledali někoho, s kým se bude Vlado cítit dobře, kdo mu nebude dělat konkurenci. Rozhodli se, že to bude Miroslav Lacký, brankář z Pardubic, který neměl velké ambice a byl spokojený jako náhradník. Ale když měl potom v roce 1969 střídat Vlada proti Rusům, prý řekl: „Teď? Když jsou ti Rusové tak rozjetí?“ A nešel. Takže ho vyhodili a já jsem se dostal zpátky. Od roku 1971 do 1978 jsem byl první brankář. 

Rusy jsem hecoval, nebál jsem se ničeho

Z mistrovství světa máte devět medailí, dvě z olympiády. Kterých si nejvíc vážíte?

To se nedá říct. Můžu říct, kdy jsme vyhráli suverénně, kdy na nás nikdo neměl. V roce 1976 v Katovicích. Tenkrát se nehrálo play-off, hrálo se do tabulky. Za celé mistrovství světa bylo možné získat dvacet bodů a my jich získali devatenáct. Ztratili jsme jediný bod remízou v posledním zápase s Rusy. A Rusové skončili druzí až s třinácti body.

Takže v té době se nehrálo semifinále ani finále?

Ne, hrálo se do tabulky. Ale bylo to rozepsané tak, aby lepší zápasy byly na konci. My jsme třeba začínali s Němci a poslední zápas byl vždycky s Rusy.

Když byla politická situace nejvíc vyhrocená, nenutili vás nikdy, abyste nechali Rusy vyhrát?

A kdo by nám to řekl? Kdo by před nás předstoupil? Žádné politické tlaky tam nebyly. Naopak, my jsme chtěli udělat lidem radost a porazit Rusko. A lidi byli spokojení, i když jsme pak třeba prohráli se Švédy. Mně to s nimi nejvíc bavilo, já jsem je hecoval. Říkal jsem jim: „Dneska prohrajete, co vám na to řeknou doma?“ Šli na poslední třetinu a třásli se. 

A platila na ně nějaká technika?

Ze začátku nedostat gól. Zdržovat hru. Byli rychlejší, takže kouskovat, střídat pomalu, aby se nedostali do tempa. A pak jsme jim dali dva góly a byli hotoví. Když prohrávali, hráli padesát procent toho, co uměli. Ale jakmile jsme je pustili do vedení, jakmile dali oni první dva góly, tak nám jich potom dali už sedm.

Milion dolarů jsem odmítl, děti byly malé

Během své kariéry jste prošel řadou slavných českých klubů, jak se tenkrát řešily přestupy?

Za mojí éry přestupy vůbec nešly, jen se souhlasem oddílu. Pokud se oddíly nedohodly, přestoupit se nedalo. Do zahraničí to už vůbec nešlo, jedině emigrovat. Já jsem měl jednu nabídku během Kanadského poháru od Bobbyho Hulla. Říkal mi: „My jsme si tě vyhlídli do Chicaga.“ V roce 1976 tam pět nejlepších hráčů mělo milion dolarů ročně. Já jsem měl být šestý, ale nesměl bych letět domů. A tak mu říkám: „To nejde.“ A on na to: „Za milion dolarů to nejde?“ A já na to: „Já mám manželku a dvě děti.“ Byly ještě malé, ještě nechodily do školy. Já je tam nemohl nechat, co by s nimi bylo? On říkal: „Červený kříž ti je přiveze.“ Ale to by bylo za patnáct let třeba. Tak jsme se nedohodli. Vrátil jsem se a nemám ty miliony. Dnes by se hodily, protože ty důchody, co si budeme povídat.

To jste udělal dobře. Máte čisté svědomí. Vy jste byl hokejový brankář z povolání? 

To neexistovalo. Nebyla to profese.

A kde jste si vydělával na obživu?

Každé mužstvo mělo nějaký podnik, pod který spadalo. Třeba v Košicích to byly Východoslovenské železárny. Sparta byla ČKD. Byl jsem tam vedený jako kreslič v lokomotivce. Nikdy jsem tam nechodil. Bylo to hlavně proto, abychom mohli na olympiádu. Tam nesměli profesionálové, bylo to pro “amatéry”. A my jsme měli status amatéra, protože jsme chodili do práce. 

Takhle to měly všechny státy?

Ano, olympiáda byla pro amatéry. Proto tam Kanada a Amerika nemohly. Ostatní to měli stejně jako my. 

Pak jste taky dělal trenéra v Japonsku. Jak jste se k tomu dostal?

Sedm let jsem pracoval v hokejovém svazu, když za mnou přišli, že o mně má zájem jako o trenéra mužstvo Sappora. Dva měsíce před odjezdem jsem společně se synem, kterého jsem po rozvodu vychovával, chodil na japonštinu. Základy jsme chytli, pár slov si ještě pamatuju. Ale to by bylo málo. Když se mě ptali, jak se domluvím, řekl jsem německy. Přivedli mi překladatelku, která uměla německy, ale hokeji nerozuměla vůbec. Teprve když jsme začali hrát přípravné zápasy, kde byli trenéři dva Češi, dva Kanaďani a dva Rusové, zjistili ti moji funkcionáři v Sapporu, že umím rusky. A dali mi bezvadného tlumočníka z ruštiny, který rozuměl hokeji. Byl se mnou od osmi ráno do deseti večer.

A jací jsou Japonci hokejisti?

Je to rozdíl. Oni strašně dřou. U nás, když se trenér v posilovně nedívá, nikdo necvičí. Tam cvičili, až umírali, dokud jsem jim neodpískal konec. Ale oni nemají to, co máme my. Vůbec nemají improvizaci. Nemají vlastní myšlení. Co se naučí, to budou dělat, i když to nejde. Oni nevymyslí, jak to udělat. A to je dost podstatné.

Bavilo vás víc chytat, nebo trénovat?

Chytat zápasy mě bavilo. Když byla plná hala, když lidi bláznili, když byla atmosféra, tak jsem měl víc chuti a víc bojovnosti. Strašně mě to bavilo. Pak jsem jim to nedal zadarmo.

NHL je vykořisťovatel

V hokeji se pořád točí větší a větší peníze. Myslíte, že to hokeji ubližuje, nebo ty nejlepší hráče motivuje k lepším výkonům?

Negativní je to pro nás, ale pro hráče je to úžasné. Místní oddíly se jim věnují od pěti let, dávají jim veškerou péči, a oni se v šestnácti seberou a odjedou do Ameriky. A nic nevrátí. Když se jim to povede, že tam zůstanou, je to pro ně dobré. A můžou se třeba vrátit do národního mužstva, když se jim chce. Za nás to bylo to nejvíc. Pro ně je nejvíc být v NHL. Ale NHL, to je společnost, která ničí náš hokej. Oni nás vyberou a nevrátí nic. Prostě je tady ukradnou a nedají nic zpátky. Žádné peníze.

Jak to vzniklo?

Nemají konkurenci. Fotbal je po celém světě kvalitní – Brazílie, Argentina, Evropa. Existují konkurenční nabídky. NHL je monopol bez konkurence. Rusko se pokusilo vytvořit konkurenci, ale je to spíš druhá liga. NHL je první liga, Rusko je druhá a pak jsme my, ten zbytek. My máme ty hráče, které nikdo nechce. Když je náš hráč dobrý, je tu rok a pak jde do zahraničí. A to mě štve, a proto nekoukám na NHL vůbec. 

Kdy NHL začalo tak dominovat?

Po rozpadu SSSR. Když začala volnost pohybu. S tím nic neuděláte. Já bych zavedl aspoň takové omezení, aby hráči do osmnácti let museli zůstat tady. Protože když jich uteče třicet za rok, chytnou se dva. A když se ti zbylí vrátí, jsou na tom hůř, než když odcházeli. Když se nechytnou, tak si tam musí platit trenéra a led. Takže nehrají. NHL je prostě vykořisťovatel. Proto náš hokej nemůže jít nahoru. My máme teď v NHL třicet hokejistů a bylo jich tam sedmdesát. 

My jsme nesimulovali, hrálo se dál

Hokeji se taky vyčítá, že je stále více agresivní. Bylo to tak i za vás?

Nebylo. Byli to spíš jedinci. V každém mužstvu byl jeden nebo dva rváči, kteří se chtěli rvát, provokovat nebo někoho zbít. Ale bylo to málokdy. My jsme s Rusy odehráli pět zápasů za rok. Za deset let to je padesát zápasů a ke rvačce došlo snad dvakrát, s obráncem Alexanderem Ragulinem a dalšími pověstnými rváči. Pral se s nimi jenom Jarda Holík, ten se nebál nikoho a ničeho, stejně jako já.

Když se vrátíme k té výstroji brankářů, myslíte, že dnes se jim už nemůže nic stát?

Téměř. Občas dostanou v oblasti krku, ale to je minimum. Já když jsem dostal do rukou, tak mě brněla celá ruka, nemohl jsem s ní hýbat. Když jsem dostal mezi žebra, měl jsem jednou za zápas třikrát vyražený dech. A to jsem nešel na lavičku, prostě jsem vyskočil, čekal, až chytím dech, a chytal jsem dál. My jsme nesimulovali. Taky se mi stalo, že jsem měl dvakrát otřes mozku v ligovém zápase.

A bylo to vždycky tak, že hráči na ledě v první řadě chrání brankáře?

Ano, ale my jsme měli ještě lepší pravidla. Dokonce tam stálo, že brankář není lovná zvěř a je chráněný. I když jsem vyjel mimo brankoviště, nikdo mě nesměl napadat. Kdyby mě třeba narazil na mantinel, byl by vyloučený až do konce. Nebo kdyby mě praštil přes ruce, jak to dneska dělají, nedohrál by zápas. My jsme byli nedotknutelní.

Bojovat můžeš, i když se nedaří

Vzpomínáte si na památný olympijský zápas v Naganu? Petr Svoboda dal ve finále vítězný gól. Mohl to ruský brankář Michail Štalenkov vůbec chytit?

Svoboda to trefil od modré a pak to prolítlo aspoň mezi dvěma hráči. Brankář to chytí jen tehdy, když to vidí, anebo když to do něj náhodou narazí. Když se ptali mě, proč jsem byl tak úspěšný, říkal jsem: „Já jsem vždycky upadl a ono to do mě narazilo.“ (smích) Štalenkova bych nevinil. Tam byl nejlepší hráč Hašek, náš brankář. Vyhrál nám to, protože jsme hráli dva nebo tři zápasy před koncem s Amerikou a on jenom v první třetině chytil tři nebo čtyři vyložené góly. Kdyby Američani vedli čtyři nula, tak už jsme to neotočili a vypadli jsme. A my jsme dostali jenom jeden, tak jsme to vyrovnali a otočili. Ten měl největší podíl. Brankář totiž nemůže podat průměrný výkon. Je buď dobrý, nebo špatný. A kdo má lepšího brankáře, ten vyhrává, když jsou vyrovnaná mužstva.

Na posledním mistrovství světa jsme si nevedli tak špatně, co říkáte?

Brankáři byli oba skvělí. Nejhorší, co jsme předvedli, byly přesilovky. Když máme pět přesilovek bez gólu, nemůžeme vyhrát. A prohrát s Dánskem je ostuda. První pětka hrála mizerně, nedali ani jeden gól. Hráli pěkně s Rusy, Švédy a Norskem. Ale co předvedli potom? Nebojovali, nebruslili. Nervali se, to mi chybělo. Bojovat můžeš, i když se nedaří. 

Rozhovor vyšel v časopise Komfortní teplíčko č. 6. Celý časopis si můžete prolistovat tady.