Václav Vydra: Koně mi dali v životě hodně, snažím se jim to vrátit
9.10.2023
Václav Vydra je úspěšný český herec, bavič a nadšený chovatel koní. S manželkou Janou Bouškovou žije na Slapech, nedaleko statku Malčany, kde svoje koně chová. Hraje v několika pražských divadlech, v roce 2023 měl premiéru muzikál Zpívání v dešti v divadle Hybernia.
Jste známý milovník koní, o které se staráte na statku Malčany, kde jste vybudoval Institut celostní péče o koně. Je to v současné době váš hlavní projekt?
Ano, kromě divadla. Trošku se to kříží. A myslím, že ještě dlouho bude, dokud to budu dávat.
Musí to být fyzicky náročné.
Je. Fyzicky, časově… ale zase na druhou stranu, člověk si tam odpočine jinak. Pro mě je ta kombinace divadlo a koně taková optimální. Kdybych měl ještě víc času, stihl bych toho víc. Ale už to nedávám. Bohužel jsem musel rezignovat i na tenis, který jsem hrál třicet let strašně rád, nebo taky střelba na asfaltové terče… Všechno, co bylo časově náročné, muselo ustoupit koním.
Můžete vysvětlit, co to znamená celostní péče o koně?
Je to vnímání koně jako celku. To znamená, že všechno souvisí se vším. Musíme si říct, co je kůň za zvíře, jak se vyvinul, v jakém prostředí… Potřebuje život ve stádě, spoustu pohybu, kontakt s ostatními koňmi. Potřebuje určitý terén, aby si udržel zdravé nohy. Potravu má mít pestrou, rozmanitou, aby jeho organismus mohl dostat vše, co potřebuje…
Jak jste se k takovému přístupu dostal?
V určitou chvíli, kdy moji koně začali mít zdravotní problémy a nikdo jim nedokázal pomoct. Bylo mi řečeno, že jsou staří nebo nemocní a že s tím nejde nic dělat. V té době jsem se dostal ke knížce Život se zdravými kopyty, kterou napsala veterinářka Hiltrud Strasserová. Tam byly popsané věci, které jsem vůbec netušil já ani lidi v mém okolí ani lidi, kteří se mi starali o koně… jinak by se k nim nemohli chovat tak, jak se chovají, a myslet si, že je to v pořádku.
Takže jste pak hledali místo, kde by bylo možné starat se o koně právě podle této filozofie?
Ano, hledali jsme místo, kde bychom mohli vybudovat všechno podle našich představ. Jedna moje kolegyně narazila na tenhle statek, ale původně jsem ho nechtěl. Bylo vidět, že na tom bude hrozně práce. Chtěl jsem míň budov… spíš jen prostor pro koně, kde by se udělalo nějaké potřebné a nutné zázemí. Nakonec se ukazuje, že těch budov je možná i málo. Podařilo se vytvořit takovou oázu pro koně včetně kopytní kliniky, kde se snažíme léčit koním kopyta. Bohužel k nám často přijdou až jako k poslední instanci, když jim už nikdo konvenčními postupy nemůže pomoct, ale snažíme se. Určité úspěchy máme, a to nás těší.
Kolik máte koní?
Mám šest koní, taky už jsou z velké části starší: jeden má 28 let, druhý je o rok mladší, pak mám ještě dvě kobylky, 25 a 23 let, a dvě mladé sedmileté. Jejich dcery. Tihle moji koně žijí v širším stádě dalších koní – máme jich teď na Malčanech asi osmnáct.
Muzikály jako protiváha k činohře
Kde vás můžeme vidět v následující sezoně?
Jsem v angažmá v divadle Na Vinohradech, kde hraju dvě komedie: Gogolova Revizora a Člověk nikdy neví od Shawa. Na podzim mám zkoušet Woodyho Allena. Jinak hraju už pětadvacet let komedii Blbec k večeři v Divadle bez zábradlí, v karlínském divadle Slunce, seno, jahody a Rebely nebo v Hybernii hraju v krásném muzikálu Zpívání v dešti, který měl premiéru letos. Taky hrajeme s Janou Paulovou v Kalichu Nikdy není pozdě. Máme za sebou skoro šedesát repríz za poslední rok a půl a hrozně nás to baví.
Jaký je váš vztah k muzikálům, je to váš oblíbený žánr?
No… (směje se) zpívání není úplně můj kamarád, ale za ty léta u divadla se s tím taky dokážu vypořádat. Baví mě to, jsem rád, že se tam zúčastním. Ale jenom to bych asi dělat nechtěl. Je to pro mě spíš protiváha k činohře, která tvoří těžiště mé práce na divadle.
Vyjmenoval jste řadu úspěšných komedií, tak se musím zeptat – co tragédie?
Na Vinohradech jsem hrál v několika, ale moc na to nechodí lidi. Diváci nechtějí vidět tragédie. Takže jsme hráli třeba Andorra nebo Ifigenie v Aulidě, to byly krásný věci. Ale bohužel se to hrálo patnáctkrát, protože to nemělo diváky.
Pamatujete, jestli to bylo dřív jinak, jestli se chodilo na tragédie víc?
Kdysi dávno to bývalo jinak, ale to už je hodně dlouho. V posledních desetiletích tragédie fakt netáhnou. Malé divadlo pro sto lidí si může dovolit uvést takové hry když to hrají jednou za měsíc nebo za dva. Ale velké divadlo pro šest set lidí by bylo poloprázdné… a to je smutné pro diváky i pro herce. Takže hrajeme hlavně komedie, máme i několik agenturních představení, se kterými jezdíme po Čechách… mám rád, když se sejde dobrá komedie, dobří kolegové, dobří diváci a pak je úplně jedno, kde se to hraje.
Dopoledne ve stáji, večer na divadle
Jak se to dá skloubit: divadlo a koně? Dopoledne trávíte ve stáji a večer jste na divadle?
Většinou to tak je. Ale když zkoušíme něco nového, zkoušky bývají dopoledne, to potom bývá složité. Po zkoušce musím ke koním a večer zase zpátky do divadla. Přece jen už i ten věk mě malinko unavuje, už to není tak, že by člověk byl bezedná studna energie. Ale musím to někde vyškrábat.
Zvířata nepočkají.
Nepočkají. A člověk by jim chtěl dát maximum. Moji koně mi dali v životě hodně, opravdu moc. Snažím se jim to vrátit. Pořád s nimi sportuju, jezdím honební ježdění.
Jak si to mám představit?
Jako dřív bývaly hony na lišku, tak tohle jsou hony na umělé stopě. Kapalinou nebo návnadou taženou na provaze se položí stopa, na tu se přivede smečka psů a jezdci je následují. Jsou tam i různé přírodní překážky, jede se krajinou… je to krásný den s koňmi.
To zní hezky.
Hodně mě to baví. Zúčastňuju se i různých rekonstrukcí bitev a historických akcí, napoleonská doba nebo indiánské války v Americe nebo prusko-rakouská válka… tam se svými koňmi taky jezdím.
A přímo ve filmu vaši koně někdy hráli?
Démon hrál v pohádce Slíbená princezna, ale to nebyla moc velká role – ani moje, ani jeho. Moc netoužím půjčovat koně do filmu, není to pro ně žádná radost. Pokud hraju já se svým koněm, tak je to v pořádku. Ale určitě bych svého koně nepůjčil nikomu jinému.
