Ivo Pospíšil: Bránit si svou osobní svobodu za každou cenu, to mě inspirovalo na zbytek života

2.11.2026

Za každým domem, kam pravidelně jezdí peletová cisterna, se skrývá jiný osobní příběh. Jeden z nich nám vyprávěl i Ivo Pospíšil. O své zkušenosti se s námi podělil hudebník, spoluzakladatel legendární skupiny Garáž, DJ a autor autobiografické knihy Příliš pozdě zemřít mladý. S Ivem Pospíšilem jsme si povídali o tom, jak se dostal k hudbě, k dýdžejskému pultu i k peletám, a hodně také o aktuálním projektu – spolupráci s devatenáctiletou DJkou Dytush 60s. 

Na začátek jen stručně – proč topíte peletami, v čem vám to vyhovuje a jak jste spokojen?

Odysea našeho současného kotle byla dlouhá a v začátcích i bolestná. Byla to akce mé matky, která už neměla sílu neustále chodit do sklepa přikládat hnědé uhlí. Pořídila proto kotel se zásobníkem od firmy, která však krátce potom zkrachovala a nechala ji na holičkách. Později jsem zjistil, že tento polský kotel má také program pro spalování pelet, což mi připadalo jako nejčistší a nejpohodlnější řešení. Velkou výhodou je navíc to, že pelety přiváží společnost BIOMAC cisternou, která sama nakrmí sklep potravou pro kotel a zima je vyřešena.

Kdo byly vaše první hudební vzory? Na jakých deskách jste vyrůstal?

Kolem mého čtrnáctého roku jsem trávil většinu svého volného času v naší garáži, rozebíral svého Pionýra, nebo se snažil vylepšit dědovo auto Aero 30. Přitom jsem poslouchal každý den hudební vysílání Roziny Pokorné z Mnichova na vlnách Svobodné Evropy, mezi třetí a šestou hodinou. Po zprávách, které rušilo bublání rušičky, mě zalila hudba převážně britské invaze – Rolling Stones, Animals, Them, Beatles a dalších. To byl svět, o kterém jsem snil a do kterého chtěl skočit. Celých čtyřicet let měli komunisté cenzuru na hudbu pro mladé lidi a toto byla jedna z mála možností, jak slyšet něco jiného. U nás vyšlo pár schválených výběrů na LP. Donovan, Ray Charles, American Folk Blues Festival, ty mám dodnes. 

A co vás přivedlo právě k baskytaře? 

V roce 1973 jsem měl za sebou vojnu, potkal Mejlu Hlavsu, před kterým jsem přehrál pár drobností na španělku. Dával dohromady s Pavlem Zajíčkem první sestavu DG 307 a nabídl mně roli basáka.

Za socialismu nebylo jednoduché sehnat kvalitní nástroje ani aparaturu. Jak jste si tehdy pořizovali baskytary, kytary a zesilovače?  

Národní podnik Jolana u nás kytary vyráběl a většina muzikantů s nimi velkou část kariéry prošla. Nebyly nic moc, ale hrát se na ně dalo. Začínal jsem s Basso IV, pokračoval s Alexis, než mně kamarád Lešek přivezl Fender Mustang, který leží ve skříni dodnes. Zesilovače a reprobedny byly větší problém. Tam musela nastoupit svépomoc a vydržet, až do změny režimu. 

Prošel jste řadou kapel a hudebních projektů. Které období nebo angažmá považujete za nejzásadnější pro svůj hudební život a proč? 

Asi bych oddělil život osobní a život hudební. V osobním životě to bylo setkání s undergroundem a Plastiky v roce 1973, kdy mně předvedli, že se dá hrát s jistým omezením publika svobodně i pod vládou komunistů. To mě inspirovalo na zbytek života, bránit si svou osobní svobodu za každou cenu. V hudebním to byla myšlenka na vytvoření své kapely Garáž, kterou jsem třináct let piplal, tvořil a dovedl na počátku devadesátých let k jejímu vrcholu. Jako celkovou odměnu beru roky s Ivanem Králem, jako jeho manažerem a basákem. To bylo opravdu rock&rollové nebe.

Jak se zrodila vaše spolupráce s Ivanem Králem? Co jste si z ní odnesl a čím vás ovlivnil jako muzikant i jako člověk? 

Myslím, že ho za mnou do Radosti poslal Jirka Smetana, který viděl jeho první pražský koncert. Pozval jsem ho na kafe a hned nám oběma docvaklo, že se navzájem potřebujeme a že společně můžeme udělat velké věci. Myslím, že se nám to i podařilo. Uvedl jsem ho do produkce našich umělců, kterým hodně pomohl, a na podiu za ním jsem pochopil, co vlastně na publikum funguje. Otevřel mi oči při přestupu ze škodovky do Jaguára E. Po prvním koncertě v roli jeho basáka jsem se musel smát, jak jsme zde všichni mimo. Člověk to byl zvláštní, vzdělaný, velmi pokorný, citlivý, ale také rozhodný a nekompromisní. Měli jsme se opravdu rádi.

V roce 2015 jste vydal autobiografii Příliš pozdě zemřít mladý. Jak se na tu knihu zpětně díváte, napsal byste dnes něco jinak? 

Šest roků před tím jsem dostal nabídku na její vydání. Požádal jsem o spolupráci kamaráda z vojny, který se mnou hrál jako bubeník v mnoha kapelách, Vladimíra Juráska, jenž koketoval se psaním. Pět let jsme k ní hledali cestu a rok jí psali. Byla to objevitelská práce a jsem za ní moc rád. Navíc nám to vrátila svým nečekaným úspěchem. Když v antikvariátech její cena vylétla ke dvěma tisícům, rozhodl jsem se pro druhé vylepšené vydání, které se dá stále koupit. K tomuto vydání vznikl i stejnojmenný filmový dokument režiséra Davida Havase. Ne, nic bych v ní neměnil.

Kdybyste měl napsat další knihu, o čem by byla? Chystáte se vydat nějakou další? 

Nedávno, po mé další osobní rozchodové situaci, jsem popisoval své omyly se ženami a mou tetu napadlo, v pauzách naplněných smíchem, že by to mohla být dost zábavná knížka, ale napsat a vydat se ji nechystám.

Vedle hraní vás lidé znají také jako Tea Jay Ivo. Jak vlastně tahle přezdívka vznikla? A proč zrovna „Tea“ – má to něco společného s čajem, nebo je za tím jiný příběh?

Z větší části je to odkaz na odpolední taneční čaje, kam chodila má matka, další je má termoska s čajem, kterou si na hraní nosím, a hlavně hudba, kterou jsem dal za posledních třicet roků dohromady. Padesátá a šedesátá léta všech stylů, protože žádná lepší není. Tea Jay Ivo mě trochu odděluje od běžného pojmu DJ a zároveň ostatní i trochu přede mnou varuje.

Na Radiu 1 už řadu let připravujete pořad Vintage Cool, čím se řídíte při výběru skladeb? Co je „vintage“, co je „cool“ a co už není? 

Vintage Cool je jen jméno, které se k Tea Jay Ivo hodilo. Je to pořad pro hudební labužníky s patnácti skladbami, plné černých zpěváků a zpěvaček, co nastartovali v rámci Early R&B Rock and Roll, ale nejen to, i vocal jazz nebo latin boogaloo.  

Vystupujete také s dýdžejkou Dytush 60s, jak tahle spolupráce vznikla a co vám přináší? Kdo jsou vaši posluchači? 

Dytush 60s přišla sama, nebo mi jí poslal „Můj šéf“, co je nahoře?  Je to devatenáctiletá studentka, kterou k zájmu o hudbu inspiroval David Bowie. Přijela si půjčit desky, okouknout, co se s hudbou dá dělat. Dost rychle pochopila možnosti a stala se mou hudební parťačkou a snad i následnicí. Je chytrá, citlivá, hodně čte, studuje hudbu, looks good a kupodivu, na rozdíl od předchozích pokusů, nemá žádný viditelný problém. Hrajeme spolu rok a vytvořili jsme společný projekt, který stojí na hudbě, která se k nám, kvůli desetiletí komunistické hudební cenzury, téměř nedostala. Přinášíme novou starou hudbu v novém kontextu a s energií, která míří dopředu a snad osloví mladé posluchače.