„Fotbal je jednoduchý. Ale dostat ho do hlavy a nohou zabere čas,“ říká fotbalová legenda Vladimír Šmicer

10.10.2025

V červnu 2025 zažily Dolní Chabry oslavu, na kterou se jen tak nezapomene. Fotbalový klub slavil sto let své existence a za organizací celé akce stál předseda klubu Vladimír Šmicer. Přijela řada známých osobností, včetně legendárních zahraničních hráčů z Liverpoolu – Jerzyho Dudka a Robbieho Fowlera, ale i české ikony jako Pavel Nedvěd, Patrik Berger, Karel Poborský či Jan Koller.

V rozhovoru Vladimír Šmicer vysvětluje, jak se podařilo tak úspěšnou akci připravit, a zamýšlí se nad svou kariérou i aktuálním stavem českého fotbalu. Úspěch reprezentace podle něj závisí na spolupráci trenérů, počtu umělých trávníků i na tom, kolik času stráví nejmladší žáci s balónem.

Máte za sebou v Dolních Chabrech vážně parádní oslavu 100 let klubu. Jak vás to napadlo, uspořádat takhle velkou akci?

Jsem předsedou klubu SK Dolní Chabry už od roku 2010 a dlouho dopředu jsme věděli, že v roce 2025 budeme slavit sto let klubu. Řekli jsme si asi rok a půl dopředu, že bychom měli udělat něco velkého. Znáte to – máte schůzku, dáte si jedno či dvě piva, a já začal říkat: nechte to na mě, přivezu výběr Liverpoolu, své bývalé spoluhráče z klubu, kde jsem hrával.

Ale říct to je jedna věc, a realizovat je věc druhá. Nakonec jsem si řekl, že jsem s těmi kluky v kontaktu, jezdím s nimi různě po světě, hrajeme exhibiční zápasy… a začal se jich ptát, co by na to řekli, kdyby přijeli zahrát exhibici do Prahy, kde mám klub v šesté lize. Většina kluků říkala: kvůli tobě to uděláme, přijedeme, bez nároku na honorář.

Kdo nakonec přijel?

Účast byla skvělá. Byla tam velká jména – hráči z Anglie, také z Francie, s nimiž jsem hrál například v Lens či Bordeaux, a hráči z Liverpoolu. Byl jsem moc spokojený, že si na to udělali čas. Měli jsme tam devět cizinců, a navíc mi potvrdili účast všichni ti největší hráči z naší české historie, jako Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Honza Koller. Byli to kluci, kteří pro český fotbal odehráli mnoho zápasů a přinesli našim fanouškům spoustu radosti a úspěchů.

Co se týče obsazení hlavního zápasu, byl jsem maximálně spokojený. Chtěl jsem, aby se utkání účastnili hráči, kteří za Chabry skutečně hrávali. Proto jsem uspořádal dva zápasy – jeden pro hráče nad 35 let, druhý pro hráče nad 55 let. V zápase nad 55 let, kde hrály staré Chabry proti československým internacionálům, byli například Honza Berger nebo Láďa Vízek – opět velká jména české fotbalové historie.

Jak se taková akce do Chaber vešla?

Museli jsme vybudovat areál. V Chabrech jsme zvyklí na to, že nám chodí tak 200 lidí, takže jsme si dělali výpočet, kolik lidí bychom mohli do areálu dostat tak, aby to bylo ještě komfortní, bez zmatků a v souladu s bezpečnostními podmínkami. Vyšlo nám z toho, že ideální kapacita je asi dva a půl tisíce lidí. Postavili jsme tribuny pro zhruba 1800 osob, zbytek prostoru byl na stání. Připravili jsme velký VIP stan s pevnou podlahou, stánky s jídlem a pitím — zkrátka udělali jsme to opravdu ve velkém. Ten poslední půlrok před akcí už byl trochu stres, ale stálo to za to.

To je úžasný úspěch.

Ale vyplatilo se to, protože jsme tam skutečně přivítali řadu generací chaberského fotbalu. Všichni hosté si to pochvalovali, vyšlo nám i počasí, což bylo dost důležité. Tribuny nebyly kryté, takže kdyby pršelo, měli bychom problém. Celou akci přenášela Česká televize, bylo toho hodně pozitivního. Kluci bydleli u mě v Tančícím domě, takže jsme to poskládali, abychom na tom moc neprodělali. I když jsme skončili v mírném mínusu, za tu srandu to rozhodně stálo.

To muselo být motivační i pro současné mladé hráče v Chabrech, takové velké nakopnutí.

Myslím, že ano. Některé generace hráčů už ty legendy osobně neznají, ale díky současným médiím si snadno dohledají, kdo byl například Pavel Nedvěd, Robbie Fowler a další.

Už opravdu nevědí, kdo je Pavel Nedvěd? 

Současní kluci ty jména většinou znají, ale nejmladší, kteří v areálu hráli v mini přípravkách nebo v mladších kategoriích, už si to nepamatují. Ale říkal jsem jim, ať se podívají na YouTube, aby viděli, co a kde jsme hráli. Bylo to bezvadné. Potěšilo mě, že přišli fandit lidé z celé republiky, nejen z Prahy, ale i z Moravy a dalších koutů. Pomohl mi také s moderací Libor Bouček, což bylo skvělé, protože je fantastický moderátor.

Stačí dobře běhat, zpracovat balón a přesně ho vystřelit 

Když se vrátíme do té doby, kdy jste přestupoval do Liverpoolu v roce 1999, jak k tomu došlo?

Tehdy z Liverpoolu odcházel Steve McManaman, který šel do Realu Madrid. Liverpool v té době převzal Gérard Houllier, francouzský trenér, který dřív trénoval a znal francouzskou ligu. Podíval se po náhradě právě ve Francii a já jsem měl právě skvělou sezónu za Racing Club de Lens. Hrál jsem pozici, kterou McManaman zastával v Liverpoolu, takže mě začali sledovat, kontaktovat mě a také Patrika Bergera, aby zjistili, jestli bych neměl zájem o přestup do Liverpoolu. Patrik mi tenkrát volal do Francie, že by to mohlo vyjít, že mám šanci. Bral jsem to jako splněný sen. Samozřejmě je potřeba mít i trochu štěstí – Liverpool hledal hráče právě na křídlo nebo krajního záložníka, McManaman odcházel, to byla příležitost.

A co současní čeští hráči? Co by podle vás český fotbal potřeboval, aby zase byli tak úspěšní a třeba znovu dosáhli na medaile na Euru?

Přál bych si, aby bylo co nejvíc talentovaných fotbalistů, aby i v naší lize měli fanoušci radost chodit na zápasy a každý tým měl svoji hvězdu – hráče, který hraje dobře, je v národním týmu a dělá nám radost. V poslední době si jich ale moc nevychováváme. V naší době bylo v národním týmu víc hráčů, kteří působili v top klubech, a bylo by fajn, kdyby současná a budoucí generace na to navázaly a dokázaly to posunout ještě dál.

Čím to podle vás je, že tomu tak není? Jak by se to dalo podpořit?

Asi je to trošku chyba nás všech, ale nemůžeme to házet na jednu stranu. Myslím, že každý, kdo dělá něco v českém fotbale, by měl být konstruktivnější, pozitivnější a přát úspěch nejen sobě, ale i ostatním — klubům, trenérům, a snažit se vychovávat hráče. Často se hraje na výsledky, ale podle mě je potřeba dostat co nejvíc šikovných trenérů k dětem, vzdělávat je, aby uměli správně předat základy a návyky. Fotbal je vlastně strašně jednoduchý. Stačí dobře běhat, umět si správně zpracovat balón, přesně ho vystřelit a dobře ho přihrát. Sice to nezní složitě – zvládnout zpracování, přihrávku a střelu – ale zabere to nějaký čas, než se to dostane do rukou, nohou i hlavy a všechno funguje, jak má.

Tak kde je problém?

Myslím, že to do těch dětí málo hustíme. Tam je potřeba co nejvíc času s balónem. Začít by se mělo u dětí v tom věku šest až dvanáct let — to je věk, kdy se formují základní dovednosti. Co děti nedostanou v tomto období, to už se ve 13 nebo 14 letech těžko dohoní, protože v tom věku by už měly základ umět. A pravda je, že naši dvanáctiletí nebo čtrnáctiletí kluci často neumějí to, co jejich vrstevníci v zahraničí. A děti se rodí všude stejné, fyzicky i mentálně — v Chebu, nebo o šedesát kilometrů dál v Německu.

To máte pravdu.

Ale v zahraničí jich prostě vychovají víc kvalitních. Něco tedy děláme jinak, a to je potřeba změnit. Pomohla by větší komunikace, stáže, a hlavně dát dohromady ty nejlepší mladé trenéry v Česku, kteří by pak pomáhali s metodikou a radami ostatním, hlavně na vesnicích a menších klubech. Trenéři by měli věřit jeden druhému, sdílet zkušenosti, mít důvěru a dělat to pro děti. Sice to hezky zní, ale realita je často složitější — dostat všechny trenéry, aby spolupracovali a věřili si, není vždy jednoduché.

Bez umělého trávníku ztrácí české dítě čtyři roky tréninku

Ale ta národní tradice, infrastruktura klubů a hřišť v regionech, ta je u nás docela dobrá.

Mělo by to být daleko lepší, v tom zaostáváme úplně —jsme tak dvacet let za světem. Když se podíváte na tréninková centra třeba v Německu nebo Itálii, nechci to ani srovnávat, ale pak jsou centra ve Švýcarsku, Belgii nebo Holandsku, která u nás vůbec nemáme. U nás chybí podmínky — máme málo tréninkových ploch, hlavně umělých trávníků, což je zásadní. Přes zimu děti musí trénovat v tělocvičnách, a tam ztrácíme. Například v Chabrech nemají děti od listopadu do března kde trénovat, protože nemáme umělý trávník. To je pět měsíců v roce bez pořádného tréninku. Když to vynásobíte deseti lety, což je třeba období od šesti do šestnácti let, tak je to padesát měsíců, kdy děti ztrácejí kvalitní přípravu. Dítě z Chaber má během své základní výchovy o zhruba čtyři roky méně kvalitního tréninku než dítě v Itálii nebo Španělsku. A to je strašně moc — to se nedá dohnat jen tak.
A co se týká samotné hry a taktiky — od doby, kdy jste hrál v Liverpoolu, se hra hodně změnila?

Hra se vyvíjí, ale myslím, že trendy zachytáváme docela dobře. Můžeme být spokojení s tím, jak se školí naši trenéři, kteří se neustále vzdělávají. Trošku nás ale brzdí, že žádný český trenér není v zahraničí, což taky něco znamená. Zaostáváme, a to je škoda. Zároveň jde o to, jak tyto trendy dostat až na nejnižší úrovně fotbalu — do okresních týmů. Je důležité zachovat vesnický fotbal, a to je zase otázka infrastruktury — aby i menší města měla kvalitní hřiště, ideálně umělé trávníky. Aby tam mohlo trénovat více týmů, nejen jeden. Bylo by dobré udělat si přehled o tom, kolik je v krajích umělých trávníků a tam, kde jich je málo, je doplnit. Pomáhat klubům s tímto by měl být velký úkol pro fotbalové svazy.Čím víc kvalitních hřišť budeme mít, tím víc dětí přilákáme a tím víc bude fotbal bavit.

A když už nějaký hráč je úspěšný v těch starších kategoriích, má u nás vůbec šanci se prosadit? Často se zdá, že největší kluby si radši kupují hráče ze zahraničí.

Čím kvalitnější tým, tím je to pro naše kluky složitější. Pro odchovance ze Slavie nebo Sparty platí, že musí být opravdu dobří, aby se dostali do kádru, protože tyto kluby si už kupují top zahraniční hráče. To platí i pro Plzeň a další. Takže na té nejvyšší úrovni je to pro domácí odchovance těžké, ale není to nemožné. Když máte kvalitu, trenér vám tu šanci dá, protože vychovat si vlastního hráče je pro klub nejcennější — nemusí utrácet za přestupy a hráč se může v týmu zabydlet. 

Je to v jejich zájmu si vychovat vlastní hvězdy.

To je sen každého klubu, kdyby si z jednoho ročníku mohl dovolit poslat jednoho hráče do A-týmu, byl by to obrovský úspěch. Podle toho by se měla hodnotit práce akademií — kolik si dokážou vychovat vlastních hráčů. To je vždycky vizitka klubu i akademie. Kluby jako Slavia a Sparta si už stahují hráče už ve věku 13–14 let do svých akademií, snaží se je systematicky připravovat. Pak ti kluci často jdou na hostování, kde získají zkušenosti, a pak se vracejí zpět s větší šancí na prosazení. Je ale pravda, že kvalita zahraničních hráčů v klubech roste, a odchovanci to mají těžší.

Uměl jsem jenom fotbal. Po konci kariéry je to šok

Vy jste dříve někde řekl, že jste fotbalu začal víc rozumět až po třicítce. Co byste tedy poradil mladým klukům ve věku 16–19 let, co oni ještě nemůžou vědět?

Ať se hlavně na tréninku koukají po těch starších hráčích – co dělají, jak to hrají – a ať si nechají hodně poradit. To si myslím, že je důležité. Aby koukali na ty zkušený kluky – jak se chovají na hřišti, jak hrají, když trénují. Pamatuju si, že než jsem začal hrát za áčko Slavie, tak jsem byl rok v béčku, ale chodil jsem s nimi trénovat. A hrozně mi ten rok pomohl, protože jsem mohl být s těmi nejlepšími. Koukal jsem, jak se ti hráči na tréninku chovají, jak si kryjí balón, jak přihrávají – tyhle věci se člověk naučí jen pozorováním. Je to obrovské plus. Když se posunete a začnete trénovat s lepšími hráči, tak ty věci prostě pochytíte. Ale musíte umět poslouchat – trenéra, starší hráče – a zároveň si udržet trochu svého stylu. Nebát se učit se od ostatních.

A vy už teď dokážete poradit i těm, kterým už ta fotbalová kariéra končí.

Když mi bylo 25 nebo 26, tak jsem začal chápat, že to jednou skončí. Člověk vidí, že může přijít zranění, že se mu přestane dařit. Je to sport, to se může všechno stát. Nebo už nemáte tolik elánu, a je to na hřišti vidět. Tak jsem si začal říkat, co bych mohl dělat v budoucnu. Začal jsem přemýšlet, do čeho bych mohl peníze uložit, abych o ně nepřišel. To byl můj hlavní cíl – ne vydělávat víc, ale neztratit to, co jsem vydělal. Pro mě bylo vítězství, když jsem o ty peníze nepřišel. Začal jsem s nějakými investicemi a myslím si, že na to by měli myslet všichni hráči. I ti mladí. Fotbal je kariéra na maximálně patnáct let. A zabezpečit se za patnáct let na dalších třeba čtyřicet nebo padesát let života není jednoduché. Ne každý hraje za Barcelonu, Real Madrid nebo Liverpool. Proto je důležité být pokorný a vážit si každé koruny. A taky vědět, jak ji investovat.

Vy jste měl plán, co dělat dál?

Věděl jsem, že když skončím s fotbalem, tak nemůžu jen tak přejít k něčemu jinému. Protože jsem nic jiného neuměl. Hrál jsem od šesti let, skončil jsem v šestatřiceti – a uměl jsem jenom fotbal. To je normální, když to děláte celý život. Chodil jsem sice do školy, udělal jsem podnikatelskou akademii, ale co bych s tím pak dělal? Musel bych jít někam, kde by mě něco naučili, a to zabere pár let. To není jednoduché.

Obdivuju kluky, co se po kariéře vrhnou do oboru, kterému nerozumí – a neprodělají. Ale to nejde jen tak. Na to musíte mít štěstí, potkat někoho, kdo tomu rozumí a navede vás. A takových lidí moc není. Proto si myslím, že už během kariéry musíte přemýšlet nad tím, co bude za deset let. Nejen nad tím, co bude příští týden. A že to není jen odpovědnost hráče – o tom by měli mluvit i agenti, i kluby. Měli by hráče připravovat, dávat jim možnosti, jak se zabezpečit, ukazovat jim způsoby, jak peníze investovat.

V Liverpoolu jsme třeba měli finančního poradce, který byl přímo od klubu. Ukazoval nám různé investiční možnosti, většinou konzervativní, málo rizikové. Ale měli jste skoro jistotu, že o peníze nepřijdete. A to bylo hrozně důležité.

VLADIMÍR ŠMICER

Vladimír Šmicer (24. května 1973, Děčín) je bývalý český fotbalista, který nastupoval především jako ofenzivní záložník. Profesionální kariéru zahájil ve Slavii Praha, odkud v roce 1996 přestoupil do tradičního severofrancouzského klubu RC Lens. Tam se rychle prosadil a v roce 1998 pomohl týmu k překvapivému zisku titulu v Ligue 1. V témže roce reprezentoval Česko na mistrovství světa a už dříve byl součástí stříbrného týmu na EURO 1996, kde patřil k tahounům mladé generace. V roce 1999 zamířil do anglického Liverpoolu, kde strávil pět let a zapsal se do klubové historie zejména ve finále Ligy mistrů 2005, kdy vstřelil jeden z gólů při legendárním obratu proti AC Milán a proměnil i penaltu v rozhodujícím rozstřelu. Po odchodu z Liverpoolu hrál ještě ve francouzském Bordeaux, s nímž vyhrál domácí pohár, a kariéru zakončil návratem do Slavie Praha. V národním týmu odehrál 81 zápasů a vstřelil 27 branek.