Antonín Panenka: Fotbal musí lidi bavit, ale kreativních hráčů je málo

17.9.2020

S legendou českého fotbalu jsme se sešli na zeleném trávníku za budovou Fotbalové asociace ČR. Právě zde vzniká televizní spot, který má českou mládež přitáhnout k fotbalu. Zatímco mladí kluci kopou na kameru penalty, s Antonínem Panenkou rozmlouváme o tom, proč děti tráví málo času venku, proč zanikají vesnické kluby a kdo ještě dneska umí hrát pro lidi.

Loni natočil Jakub Kohák dokumentární film o tom, jak amatérský fotbal mizí z českých vesnic. Od roku 2015 prý zaniklo asi 350 týmů. Čím to je?

Snad každým rokem u nás zanikne 150 – 200 fotbalových klubů. U nás v Nespekách to zatím nehrozí, překvapivě se tam hraje krajský přebor, což je na tak malou obec docela vysoká soutěž. Ale vidím to jinde, dát dohromady jedenáct lidí je obrovský problém. Odehrává to starší generace, nejsou mladí. Až tihle kluci toho nechají, nevím, co nastane.

A je to tím, že na vesnicích nejsou mladí lidé, nebo je fotbal neláká?

Většina mladých jde do města, ale dneska děti nemají zájem o sport obecně. S tím je potřeba něco udělat, netýká se to jen fotbalu. Zmizely různé plácky a hřiště v parcích a vnitroblocích, kde se děti ve volném čase scházely, běhaly, skákaly… Dneska hřiště nejsou a když jsou, není tam ani noha. Životní styl se mění, rodiče se bojí pouštět děti samotné ven.

Dřív bylo normální běhat celé odpoledne po venku.

Já jsem hrál pět, šest hodin denně fotbal. Dneska kluci mají dvakrát za týden po hodině tréninku, to je strašně málo. Je třeba se nad tím zamyslet a přitáhnout děti zase ke sportu. Dělají se různé dětské dny, nábory, kde se prezentuje třeba dvacet sportovních klubů, ale mělo by toho být daleko víc.

Určitě to hodně záleží i na učitelích tělocviku.

Na některých školách mají třeba jednu nebo dvě hodiny tělocviku týdně. A přijde šest kluků a dvě holky, ostatní jsou nemocní nebo nesmí cvičit. Na našeho tělocvikáře vzpomínám v tom nejlepším, protože nás naučil základy fotbalu, hokeje, vybíjené, košíkové, házené… ke všemu jsem se uměl postavit. Dnes bohužel děti nevědí vůbec nic.

Není divu, že potom chybí fotbalové talenty. Kdy přijde další silná generace typu Nedvěd, Poborský, Šmicer, Koller?

Tak to se sešli výjimeční hráči, kteří všichni uměli hrát. Nejenže byli fyzicky dobří, ale uměli kopat, všichni měli myšlenku, s balónem uměli něco udělat. Dneska je bohužel situace o něco omezenější, ti kluci jsou tvrdí, rychlí, disciplinovaní, ale pro některé míč není přítel, ale nepřítel.

Je to tím, jak je vedou trenéři?

Samozřejmě. A je to i tím, kolik tomu věnují času. Opakování je matka moudrosti. Já jsem po každém tréninku zůstával na hřišti s brankářem a kopal si penalty, trestňáky… Ale pak se nám to strašně vyplatilo. Rozhodčí písknul trestňák, já jsem z toho dal góla a všichni jsme slavili.

Možná chybí dnešním hráčům všeobecně nějaká disciplína nebo cílevědomost…

Trošku jim chybí pokora, aby si uvědomili, že jsou lidi, kteří dosáhli spoustu věcí a od kterých by se mohli učit, nebo si nechat poradit. Co jim nechybí, to je sebevědomí. Toho mají na rozdávání.

S výjimkou svého angažmá ve Vídni strávil Antonín Panenka celý život na Vinohradech. Až před deseti lety se rozhodl ke stěhování na venkov. Společně s rodinou bydlí ve dvojdomku v Nespekách u Prahy, kam jezdil na chatu jako dítě. Po letech strávených v bytě si užívá přednosti bydlení v rodinném domku. „Mám samozřejmě krb, protože dívat se do ohně, to je lepší než televize,“ uvádí fotbalová legenda. I v Nespekách je za posledních deset let znát, že se Češi postupně přiklánějí k čistšímu vytápění. „Dřív z komínů lítalo všechno a musím říct, že teď se to strašně zlepšilo. Každou chvíli u nějakého domu zaparkuje auto, složí tam fůru palivového dřeva, briket nebo pelet… Je to moc dobře.“

Moje filozofie je hrát pro lidi

Často mluvíte o tom, že jste vždycky hrál pro lidi. Co to znamená?

To je moje krédo. Udělat na hřišti něco, co lidi potěší, o čem si budou v hospodě vyprávět. Vždycky jsem se snažil fotbal trošku povznést někam jinam, aby to nebylo jen obyčejné kopání do míče, abych do toho vtisknul nějakou myšlenku, vymyslel něco překvapivého, co nečekal ani soupeř, ani diváci. Proto taky vznikla ta penalta. O to víc mě potom těšilo, když jsem přišel do hospody na pivo a oni tam rozebírali nějakou takovou situaci… to je to, proč to diváky baví.

A je nějaký současný hráč, kterému se daří hrát pro lidi?

Je jich strašně málo. Fotbal se změnil, je hrozně tvrdý, rychlý, agresivní, disciplinovaný. My jsme to měli daleko volnější, měli jsme víc času. Ale v každém mužstvu byli dva, tři kreativní hráči, kteří tvořili hru. Dnes bohužel, když se dívám do ligy, jediný, kdo mě napadne, je Bořek Dočkal, možná Marek Matějovský. To jsou dva kreativní lidi z celé ligy pomalu, to je strašně málo.

Je to celoevropský trend, nebo jen český fotbal začal být nudný?

To je třeba vzít trochu ze široka. Každý týden vidíme německou ligu, anglickou ligu, vidíme ty nejlepší hráče a chceme je srovnávat s naší ligou. To nejde. Nemůžeme chtít od našich hráčů, aby hráli jako ti nejlepší na světě. V naší době žádné informace ze zahraničí nebyly, lidi se museli spokojit s tím, co bylo tady. Dnes vidí tolik zápasů, tolik hráčů, že je naše liga nebaví.

Tonda není člověk, Tonda je bůh

Když se vrátíme k tomu hraní pro lidi, co incidenty s fanoušky? Nekazí někdy ten divácký zážitek? Člověk se bojí vzít děti na fotbal…

To se bojí. Dřív se nadávalo „rozhodčí je ošklivé kačátko“, to byla největší hana. Dneska se skandují vulgarismy, střílí po lidech petardy nebo se fanoušci mlátí před stadionem. To je potřeba vymýtit. Nemůžeme čekat, až se stane nějaká tragédie, abychom to začali řešit. K fotbalu patří normální fandění v mezích slušnosti.

A jak vidíte ten trend, zlepšuje se to, nebo to jde spíš k horšímu?

Jde to trošku dopředu. Máme kamerový systém na všech hřištích, takže pokud se něco stane, policie nebo pořadatelé musí viníka najít. Ale je potřeba, aby se to příště neopakovalo.

Kdy jste naopak cítil od fanoušků největší podporu, abychom se nebavili jenom negativně?

Když se mi dařilo, fanoušci na Bohemce křičeli třeba „Tonda není člověk, Tonda je bůh“. A pak přišlo z nějakého Výboru KSČ, abychom jim zakázali toto skandovat, protože žádný bůh neexistuje. To byly takové srandovní nepříjemnosti.

Můžete dnes jít na fotbal na stadion, nebo by se na vás hned vrhli fanoušci?

Můžu. Vždycky jsem se snažil s každým se pozdravit, s každým se vyfotit, každému se podepsat… Když jsem byl aktivní hráč, zájem samozřejmě byl. Když jsem přišel do hospody, všichni objednávali panáka. Je příjemné, když vás poznají, ale nesmí být lidi vlezlí, protivní. Ale já s tím problém nemám.

Nesnesl bych pomyšlení, že se nemůžu vrátit

Jako předseda Nadace fotbalových internacionálů se staráte o více než stovku vysloužilých hráčů. Jak to funguje?

Cílem je pomáhat hlavně starším lidem. Byli to výborní hráči, reprezentovali Československo v národním mužstvu, ale neměli tehdy možnost si vydělat takové peníze, aby měli důstojné stáří. Každé Vánoce jim dáváme nějaký obnos, pomáháme zajišťovat zdravotní prohlídky, lázně, operace… Jednou za dva roky děláme společné setkání, pak jdeme na utkání našeho národního mužstva. Když má někdo kulaté narozeniny, je pozván na slavnostní oběd, kde dostane při prvních kulatinách jako dárek hodinky s vyrytým emblémem naší nadace, při druhých zlatý prstýnek a při třetích finanční obnos. Pro nás je největší odměna, když tito starší hráči mají jiskru v oku, jsou rádi, že si na ně někdo vzpomněl a pozval je na oběd, protože někdy něco dokázali. Kluby na ně z devadesáti procent zapomenou.

Jakou máte zkušenost se svým klubem Rapid Vídeň, jak se starají o vás, vysloužilé hráče?

V Rapidu i u nás v Bohemce máme tzv. legendy klubu, to jsou hráči, kteří byli ve své éře nejlepší, zanechali největší dojem u diváků. Jako legenda Rapidu mám svoje místo na tribuně, parkoviště, občerstvení, můžu kdykoli přijít na utkání. Je to poděkování za ty roky, co tam člověk strávil.

Tehdy jste byl jeden z prvních hráčů, kteří mohli takhle oficiálně vyjet do zahraničí.

Byl jsem snad třetí v pořadí. Po mistrovství světa 76 a mistrovství Evropy 76 a 80 byl o naše hráče obrovský zájem. Potom už fotbalový svaz povolil, že hráči můžou odejít do zahraničí, ale udělala se taková klauzule, aby neodešli všichni. Hráč musel mít minimálně 50 startů za národní mužstvo a být starší 32 let. Bylo to šalamounské řešení – tu podmínku splňovali v té době tři hráči, ostatní museli čekat. Každým rokem se ta pravidla trošku měnila, takže pak už mohli jít i hráči, kteří byli mladší.

Měl jste víc nabídek, mohl jste si vybírat, jestli Vídeň nebo jiný klub?

Jednalo se mnou tehdy švédské mužstvo, belgické, španělské a Rapid Vídeň. Víceméně jsem měl rozhodující slovo. Veškeré smlouvy tehdy sportovcům vyřizovala agentura Pragosport, takže za jakých podmínek, za jaké odstupné, za kolik… do toho jsem už moc mluvit nemohl. Ale ředitel Pragosportu mi říkal, že v té době byl o mě v Evropě největší zájem.

A Vídeň jste chtěl, protože je to blízko? Nelákalo vás Španělsko?

Přemýšlel jsem o tom hodně. Co se týkalo výdělku, Španělsko bylo jednoznačně nejlepší. Ale odcházel jsem, když mi bylo 32 let, to už většina hráčů končí. Mě nikdo ve světě neznal, náš fotbal nikoho nezajímal. Odcházel bych do Španělska, do těžké ligy a do klubu, který byl předposlední, chtěl se zachránit. Říkal jsem si, když tam půjdu, řeknou si, ten nám tady vůbec nepomohl… a za rok jedu zpátky domů. To jsem nechtěl. Proto jsem zvolil větší jistotu Rapid Vídeň, protože rakouský fotbal byl podobný našemu, mohla tam se mnou být rodina, měl jsem syna a dceru, která tam mohla chodit do školy. Nebyl problém sednout do auta a být za tři, čtyři hodiny v Česku. Přede mnou už tam byl Franta Veselý, pan Kadrava, pan Bican tam kdysi hrál za Rapid Vídeň….

Mohl jste zcela svobodně fungovat s rodinou, nebo vás hlídali?

Pohyboval jsem se naprosto svobodně, ale tenkrát každého, kdo byl na Západě, měl někdo na starosti. Takže nějaký člověk z naší ambasády mě asi nějakým způsobem měl na starosti, ale nikdy jsem to neřešil. Šel jsem tam hrát fotbal. Musím říct, že se všichni ke mě chovali velice slušně, solidně, našli mi krásný byt, byl jsem spokojení. Lidi z ambasády měli o fotbal zájem, chodili na zápasy Rapidu, měl jsem tam myslím dobrý vztah a nezažil jsem, že by mě někdo lustroval.

Nezvažoval jste emigraci?

Nikdy. Narodil jsem se tady… i kdybych němčinu zvládl, nikdy nebudu mluvit tak jako česky. Dostal jsem nabídku zůstat v Rakousku, ale říkal jsem si… mě se líbilo, jak jednou pan Werich odpověděl na otázku, proč nezůstane v Americe, proč neemigruje. On říkal: nemůžu, s váma jsem kuličky nehrál. Tím vystihl, co jsem měl na srdci. Dneska už bych ten názor změnil, myslím si, že i v Rakousku bych to vydržel. Ale zase na druhou stranu, byl jsem ve Vídni, která je hodně podobná Praze… spoustu českých jmen, měl jsem tam spoustu známých Čechů a tak dále.

V té době byste se už nemohl vrátit zpátky ani na dovolenou.

Přesně. Kdybych věděl, že se nemůžu přes hranice vrátit, to pomyšlení bych absolutně nesnesl.

Závěrečná otázka – kdybyste měl mít dvě přání, jedno pro český fotbal a jedno pro váš klub Bohemians Praha, tak co by to bylo?

Bohemce bych přál, abychom se udrželi v lize a aby ten stadion, který patřil vždycky fotbalu, byl náš, aby nás nemohl nikdy nikdo odsud dostat. Teď máme na deset let smlouvu s hlavním městem Prahou, která stadion koupila, ale to uběhne strašně rychle a co pak… Co se týká našeho fotbalu, přál bych si, aby se úroveň zlepšila, aby se člověk nemusel bát jít na fotbal s dítětem, aby to bylo bezpečné, a aby fotbal přinesl to, co přinést má, čili zábavu pro lidi.