Radek Jaroš: Vyzkoušel jsem si, co se dá přežít

19.10.2015

Přečtěte si poslední díl rozhovoru s Radkem Jarošem. Jednoho z nejúspěšnějších světových horolezců jsme se ptali především na vybavení a technické zabezpečení expedic na osmitisícovky.

Radek Jaroš na hory vyráží s tenkým spacákem, doma si však potrpí na komfortní vytápění dřevem. První díl najdete v časopise Klastru Česká peleta Komfortní teplíčko, druhý díl si můžete přečíst zde.

Foto: Archiv Radka Jaroše

Dokážu si představit, že ve stěně osmitisícovky může být téměř jakékoliv počasí. Popište, co taky osmitisícovka dokáže, když si usmyslí. Jak to vypadá, když se nedá ani vystrčit nos?

Když se nedá vystrčit nos, člověk musí být v základním táboře. V Himálaji, na vrcholech osmitisícovek, může řádit „jet stream“, což je výškový vítr, který se prohání mezi osmi a deseti tisíci metry nad mořem a pohybuje se rychlostí sto až sedm set kilometrů v hodině. Když tam řádí tenhle vichr, tak člověk musí být v základním táboře. Kdyby ho tohle chytlo ve výšce, tak má minimální šanci na přežití.

Stany pro výškové výstupy fungují hlavně jako větrolam, nebo se v nich dá i zahřát?

V podstatě nedá. Stejně je to úžasné, že půl milimetru tenká plachta chrání člověka od počasí venku. Venku je vichřice a vevnitř je v uvozovkách komfort. Ale to je jen takový komfort, že tam nefouká, teplota venku a teplota vevnitř se příliš neliší.

Jak se rozhodujete, jestli uděláte záhrab, nebo postavíte jen stan?

Plošinu pro stan v téhle výšce dělám tři až sedm hodin. A kdyby měl člověk dělat záhrab, tak ho dělá sedm hodin až tři dny, jak je to vysilující. V drtivé většině tam vlastně není sníh a staví se na skalních plošinách, na šotolině a v takových místech, kde záhrab nejde udělat.

Kdybych se připravoval na cestu na osmitisícovku, po jakém spacáku a stanu mám sáhnout?

Stan musí být z expediční řady. Musí mít samonosnou konstrukci a vydržet velké nápory větru a sněhu. Co se týká spacáku, je to individuální, protože každý vnímáme chlad a teplo jinak. Osobně jsem do výškových táborů nosil poměrně slabé spacáky – třeba spacák do mínus deseti stupňů. Jsem otužilejší. Vždycky jsem spal ve slipech a triku i ve výškových táborech. Preferoval jsem malý objem a nízkou váhu. Když je nejhůř, tak má člověk při vrcholovém útoku ještě péřovou bundu i péřové kalhoty a noc nějak překlepe. Při první expedici na Everest, ve výšce 8300 metrů, jsem spal bez spacáku a vyzkoušel jsem si, že se to dá přežít. Tím pádem jsem to už měl potom jednodušší.

A ve stanu máte nějaké speciální karimatky, nebo rovnou matrace?

Žádné speciální karimatky si nebereme. Dříve jsme měli jenom jednu karimatku, ale kvůli určitému komfortu jich teď beru víc naráz. Mám tam nafukovací karimatku a pod ní normální karimatku. Když má člověk v základním táboře trávit měsíc až měsíc a půl, určitý komfort si udělá. Pod to si dám třeba různé oblečení, které nepoužívám dnes a denně. Takže se snažím co nejvíc izolovat od ledovce, jsem taková princezna na hrášku.

Dokázal byste si nyní představit lézt na osmitisícovku s vybavením, jaké měli pánové Edmund Hillary a Tenzing Norgay?

Dokázal, ale byl bych magor, kdybych to dělal, když máme to, co máme. Klobouk dolů před těmi lidmi. Člověk si to dokáže představit, že kdyby musel, tak by to udělal. Ale my nemusíme a byli bychom blázni, kdybychom lezli do kožených bot a chtěli schválně mrznout.

Do jaké míry je tedy horolezecké vybavení nezbytnost a do jaké míry je to otázka trendu a módy?

Je to obojí, co si budeme povídat. Dělal se test vybavení z Hillaryho dob ve srovnání s dnešním a kupodivu rozdíl nebyl tak extrémně velký, jak by se čekalo. Samozřejmě, že pokroky jsou, třeba za posledních deset let, kdy přišel kevlar, karbon, dutá vlákna … Ale nahoře kupodivu nad péřové věci není, takže to měli plus mínus stejné. Ve finále to nebyl tak extrémní rozdíl, jak by se očekávalo.

Využíváte služby výškových nosičů a šerpů?

My jsme je nepoužívali nikdy, vlastně jenom na prvních dvou expedicích, které byly neúspěšné. Ze základního tábora nahoru jsme nikdy nepoužívali pomoc výškových nosičů ani kyslík. A do základního tábora je to různé – někam se dá dojet téměř jeepem, někde se nosí náklad dál na jacích, a někde ho nosí lidé. To jsou nosiči, ale nejsou to výškoví nosiči. Třeba pod K2, nebo pod Kanchenjungu, kde je to jinak nepřístupné, nám věci nesly desítky nebo možná stovky nosičů.

Aha, takže šerpové končí v základním táboře?

Šerpa znamená výškový nosič, ale šerpové jsou také etnikum nebo národ, který se proslavil jako výškoví nosiči. A často to splývá.

Kuchaře si najímáte domorodého, nebo vozíte někoho sebou z Česka?

My jsme vždycky měli domorodého kuchaře. Ale loni nám vařil Martin Havlena společně s domorodci a bylo to něco neskutečného, protože vařil fantasticky.

Když máte domorodého kuchaře, snažíte se ho přimět vařit po česku anebo mu necháváte prostor pro jeho umění?

Necháváme mu prostor. Ale když jsou třeba týden špatné podmínky, tak jsou mezi námi lepší kuchaři než já, kteří do toho také vstoupí. Také si z domu bereme ingredience na přilepšenou, nebo které máme rádi. Takže jsme třeba dělali „knedlo, zelo, jaka“ nebo smažák a takovéhle věci. Občas se to snažíme proložit nám známou a oblíbenou kuchyní z domova.