Radek Holub: Baví mě hrát postavy, které žijí úplně jinak než já
4.11.2024
Herec Radek Holub zahrál populární figurku Milana Rubala v seriálu Osada, přestože seriálové role obvykle nebere. Raději má divadelní prkna a zájezdy. V pražském divadle Kalich hraje po boku své ženy Báry Hrzánové v několika komediích a v nové inscenaci Dobře rozehraná partie se k nim na jevišti připojil i syn Antonín. Je Radek Holub kutil? Řeže rád dřevo? A čím topí na chalupě?
Jako Milan Rubal se normálně nechovám
Když jste četl scénář k Osadě, jaký byl váš první dojem?
Baví mě hrát postavy, které žijí úplně jinak, abych si zahrál na to, jak žijí jiní lidi.
Strašně se mi to líbilo, protože nejsem kutil a ta moje postava, to je práce všeho druhu, řezání dřeva, sekání trávy. Samozřejmě mám chalupu, takže ty práce taky dělám, ale ne v takové míře.
A v čem všem byl ten Milan úplně jiný než vy?
No ve všem! Normálně se takhle nechovám.
To věřím. Jak si k takové postavě hledáte cestu, máte třeba vzor v někom, koho znáte?
Ne, mám spoustu materiálu v sobě a z toho vycházím, ne podle nějakého vnějšího vzoru. Zahraju si na jiného člověka nebo dělám věci, které bych normálně nedělal.
Na té postavě Milana je zajímavé, že je to nadšenec pro armádu, ale přitom tak citlivý člověk.
Tam je taky armáda, to už jsem skoro zapomněl. Já jsem na vojně nebyl, odkroutil jsem si náhradní civilní službu v divadle. Byl jsem nasazený v kultuře. Takže jsem si zahrál vojenského panáčka.
Ale bavilo vás to.
Bavilo. Bylo jednodušší tím proplout v komediálním žánru než ve vážném, to bych ani nehrál.
V seriálech nehrajete moc často. Proč jste do toho šel?
Seriály jsou vždycky na dlouhé lokte, to je práce na celý rok nebo na dva roky.
Nebo na deset.
Dlouhé seriály nedělám, zatím nemusím, protože mám dost práce v divadle. Divadelní práce mě baví víc než filmová, protože ta sežere moc času. Jelikož toho času ubývá, zrychluje se… Divadelní práce je pro mě zajímavější, lepší, dělám ji ze srdce rád. Potom je ještě práce v rozhlase, to je taková hygiena pro herce, že dostane text, který si připraví, jde do studia a dohaduje se s režisérem jenom přes mikrofon. Není tam vizuální stránka, takže se pracuje s úplně jinými výrazovými prostředky. Rozhlas se neodmítá.
Takže čím vás Osada přesvědčila, že jste to přesto vzal?
Vzal jsem to kvůli scénáři a kvůli režisérovi Radkovi Bajgarovi. Na natáčecím place se pak ještě vymýšlelo spoustu věcí, které ve scénáři nebyly. On měl nápad, já měl nápad…
Takže jste si řekli: Tohle by Milan řekl nebo neřekl…
Ano. S Petrou Nesvačilovou jsme si sedli taky jako dvojice, nemuseli jsme si nic říkat a hráli jsme spolu krásně, na to vzpomínám rád. Všichni říkají: nebude ještě třetí série? Ale oni už ty chatičky zbourali. Rok se čekalo na scénáře druhé řady a pak už tam najednou začali jezdit lidi na výlety a rozebírali ty chatičky, aby měli suvenýr.
Natáčeli jste celou sérii najednou, za pár týdnů, nebo se jezdilo na víkendy?
Většinou se točí na různých lokacích a pořád se přejíždí a tohle bylo na jednom místě, které bylo kouzelné. U Berouna, poblíž Nižboru, se postavily chatičky ze dřeva a prožili jsme tam dvoje prázdniny. Ale jezdilo se tam a zpátky, nikdo tam nespal. Jednou, dvakrát jsme si tam udělali večírek přes noc, ale jinak jsem dojížděl z chalupy. To byl covid, my jsme měli s Bárou zrovna štěňátka…
Sekání dřeva mám rád, na chalupě jsme zakořenění
Kde máte chalupu?
V západních Čechách. My s Bárou většinou pracujeme v sobotu a neděli, takže třeba teď nemám posekanou trávu. Tři neděle jsme tam nebyli. S Bárou si chráníme prázdniny už od doby, co jsme se poznali. Když jsme měli malého Tondu, synáčka, tak jsme tam vždycky odjeli na celé dva měsíce a vracel jsem se do Prahy jenom zalít kytky. Jsme tam zakořenění.
Takže nadšení pro chalupaření u vás je.
Ano, to tam je.
Čím topíte na chalupě?
Dřevem. Centrální vytápění nemáme, je to stará německá chalupa, takže je tam středová místnost, kde se topí, a okolo malé pokojíčky. Máme velká kamna, s průhledem, protože není nic lepšího, než sednout na sesličku před kamna a koukat do ohně. V jednom pokojíčku, kde byl seník, tam jsme udělali komín a koupili jsme si norské Jotulky. Pak máme klasický starý sporák s troubou, tam se taky topí dřevem, a na zahradě máme ještě pícku na dřevo, kde vaříme venku pod pergolou. Každý rok kupujeme dřevo, které se nařeže, naštípe… ničím jiným netopíme. Ale před třemi lety jsme museli pokácet asi osm velkých smrků, které zasadil Bářin dědeček, protože se nakláněly nad chalupu, tak jsme měli dřeva hodně…
Spousta řezání.
Dřevo sekám rád. Mám malou sekeru, větší a největší. Je to strašně krásná práce to sekání dřeva. Ale na tohle jsem si musel půjčit štípačku a taky kůlnu jsme museli postavit, přístřešek na dřevo. Ale chalupa je kamenná a když tam jezdíme na houby, na podzim, tak to dřevo jede rychle.
Ten dům patřil někomu z vaší rodiny?
Bářin dědeček ho koupil po válce, to byly Sudety, vybydlené baráky… Bez chalupářů by tyto vesnice zanikly. V tom kraji je spousta vesniček, které pohltil les a zbyla tam třeba jenom kaplička. Některé jsme taky s pomocí chalupářů dávali dohromady, aby nespadly. Starostové dali nějaké peníze a my jsme pracovali na kapličkách… V té naší vesnici je padesát chalup, ale trvale se bydlelo jenom v jedné, ostatní byli chalupáři z Plzně.
A pořád to tak je?
Už ne, protože chalupáři zestárli a zjistili, že se tam dá bydlet, takže prodali svoje byty a přestěhovali se na chalupu, kterou ale museli dát dohromady na zimu. Když jsme se tam my odstěhovali přes zimu, když byl covid, tak jsme ztopili úplně všechno dřevo, protože jsme na to nebyli připravení… Do té doby jsme jezdili v zimě jenom na Vánoce. Když se zatopí, chalupa se dva dny vytápí a když za tři dny odjíždíte, je konečně teplo. Když je takové počasí jako dnes, tak si zalezete do domu a je tam akorát… stín, chládek.
V létě je člověk rád za kamennou budovu.
Teď nám na podzim padala na hlavu pergola, kterou jsem stavěl před dvaceti lety. To jsem se domluvil s hajným, došel do lesa pro soušky, natahal je domů, zbavil kůry, dal jsem to do těch patek a udělal jsem pergolu. Takovou jako srandovní, ale vydržela dvacet let. Teď budeme mít lepší, se šindelem, abychom tam mohli sedět, i když prší.
Jestli jste sám postavil pergolu a nařezal osm smrků, tak se určitě můžete počítat mezi kutily.
No vida, tak jsem kutil.
Lidem dojde smích a začnou přemýšlet o životě
Ještě jsem se chtěla vrátit k tomu divadlu. Máte radši komedie, nebo to jenom tak vyšlo, že jich hrajete víc?
Hrají se i vážnější hry, takové tragikomické, jsou tam prvky více žánrů v jedné inscenaci. Lidi se smějí a pak jim dojde smích a začnou přemýšlet o svém životě. To, co viděli v divadle, se přenese na diváka, který je přemýšlivý. Pak na nás počkají třeba po představení a vyprávějí příběhy, které jim připomněly to, co hrajeme…
Funguje takhle i vaše nejnovější hra, Dobře rozehraná partie?
Ano, ta funguje na tomto principu. Je to komedie a pak to trošku zvážní, lidi se přestanou smát, ale poslouchají příběh. Příběh někoho jiného, vymyšlené postavy, kterou beru za svou a tím žitím na jevišti se přenese emoce na diváka.
Možná když přijde jako první smích, tak jsou lidi otevřenější se zamyslet…
Víc je to zasáhne, do větší hloubky než nějaká truchlohra. Ale to mám taky rád, střídání žánrů.
Nebo je to tak, že se obecně hrají v divadlech víc komedie? Že to není individuální herecká volba, chci hrát komedie, ale spíš výsledek obecnějšího diváckého trendu?
Obecně se hrají víc komedie, lidi se chtějí bavit. Čtu hodně her a musím zvážit, aby se to nehrálo třeba jenom pětkrát, protože na to diváci nebudou chodit. Abychom mohli hrát zájezdy, jezdit po republice, aby to i provozovatelé na menších městech koupili a aby to prodali.
A máte na to dobrý odhad, vychází vám to?
Vychází.
Máte to rád zájezdy?
Mám. Když přijedeme dřív, tak se rád projdu po náměstí, zajdu do kostela, který se zavírá v šest hodin. Pak jdu do divadla, kde se sejde honorace toho maloměsta, radnice, lékaři, ale i normální lidi… Je to takové vřelejší než v Praze, lidi jsou otevřenější, vděčnější za tu kulturu.
A publika jsou hodně jiná? Kdybych vás postavila na jeviště, poznal byste, kde jste?
Poznal bych to. Ostravsko, to jsou rychlé reakce a pak rychlá, vřelá děkovačka a pryč. Na jižní Moravě, když hrajeme třeba v Olomouci, tak se pomalu zatleská, pomalu se smějí. V jižních Čechách jsou takoví zaboudlejší, hrdější. V Českých Budějovicích třeba, jako by říkali: tak se ukaž! Když se hraje v Plzni, je to blízko do Prahy podobně jako Střední Čechy, tak je to stejné. Je hodně sálů, které jsou na sto kilometrů od Prahy, ale pak jsou divadla, která jsou původně německá, v Teplicích, v Jablonci… Krásná divadla, kde byly soubory ještě po válce, ale zrušily se a zůstala tam jenom ta opuštěná divadla, kam se dojíždí.
Radek Holub před kamerou
Přestože filmovým rolím tolik neholduje, stál Radek Holub před kamerou poprvé už v roce 1993 ve filmu Šakalí léta. V témže roce ještě ztvárnil hlavní roli Adama v Kachyňově televizním filmu Kráva. Mohli jste ho vidět také v seriálech Zdivočelá země a Labyrint. Velký divácký úspěch zaznamenal seriál Neviditelní o moderních vodnících, který se aktuálně se vysílá v pondělí na ČT 1 ve 21:10. Za tímto seriálem stojí scenárista a režisér Radek Bajgar a společnost Logline Production. Ze stejné autorské dílny vzešla i Osada: režíroval opět Bajgar a scénář napsal Petr Kolečko, jenž má na kontě také seriály Most! nebo Okresní přebor. Radek Holub ztvárnil v Osadě kultovní roli militantního kutila, zálesáka a citlivého kadeřníka Milana Rubala.