Ivana Jirešová: Svobodu potřebuju, abych mohla hrát s láskou

9.10.2024

Ivana Jirešová je svobodná duše – oblíbená herečka, ale taky vytrvalá jogínka, bojovnice, cestovatelka i máma čerstvě dospělé dcery. Ivana je „žena obecná“, jak slyšíme v názvu její one-woman show. 

S Ivanou jsme si povídaly o tom, co jí přináší největší radost, co se naučila v soutěži Survivor a v Himalájích, i proč ji teď baví moderovat cestovatelský pořad Bedekr i účinkovat v Divadle Broadway. 

OHEŇ TO JE DOMOV, TEPLO A SDÍLENÍ 

Co vás napadne, když se řekne oheň?

Oheň mě fascinuje, miluji ho. Jsem proslulá tím, že pořád pálím svíčky. Je to element, který mě přitahuje. Jsem vodní znamení, takže oheň potřebuji doplňovat. 

Táborák?

Když jsem byla malá, jezdili jsme s rodiči na chatu a hráli jsme u něj s tátou vždycky na kytaru. Čím jsem starší, tím víc oceňuji čas u ohně, to sblížení, přátelství, příběhy a teplo. Určitě mnohem lepší než televize.

Kamna?

Vybavím si babičku a její starý byt. Na těch kamnech jsme dělali takové černobílé placky. Babička neměla moc peníze, takže placky jenom z mouky a vody, které mi hrozně chutnaly. Opékali jsme je na kamnech a zapíjeli mlékem, to byla dobrota. 

Krb?

Máme přátele v Liberci, kam jezdíme už dvacet let, a jejich krb jsem si úplně zamilovala. Sedět u ohně mě neskutečně uklidňuje. Je to teplo, domov, přátelé, dobrá irská whiskey. Můj sen je prožít takové Vánoce někde u krbu.

Přála byste si krb i domů?

Pokud to půjde u nás v domku zařídit, chtěla bych si pořídit peletová kamna, protože se do nich nemusí přikládat. Moji přátelé z Premium Pellets mi vysvětlili, že pelety jsou jednoduché a ekologické řešení, což jsem nevěděla. Pilina, která by normálně skončila jako odpad, se může prakticky zužitkovat, a navíc nádherně voní. Ráda se dívám do ohně, ale abych musela vstávat každý den o půl hodiny dřív a jít sekat dříví, tak to zase ne. 🙂

Takže nakonec podlehnete kouzlu peletových kamen.

Dá se to tak říct. Pro mě je také důležité podporovat české výrobce, protože to nemají jednoduché, jako v žádné profesi. Když se snažíte vyrábět kvalitně, z lokálních surovin a dávat práci lidem v regionu, pak jste samozřejmě dražší než konkurence ze zahraničí. Pro mě ale vždycky byla důležitá kvalita, takže moje volba bude peletárna na Vysočině, v Golčově Jeníkově, chystám se tam teď zajet.

NA SURVIVORU JSEM ZJISTILA, ŽE TĚLO JE NÁSTROJ

Prý jste po soutěži Survivor přehodnotila svoje vegetariánství. Je to pravda?

Vždycky mě zajímalo, jak co nejlíp pracovat s tělem. Zkoušela jsem různé věci. Nikdy jsem nebyla úplně masová, byla jsem vegetariánka, pár měsíců jsem zkoušela taky jíst jenom raw stravu. A na Survivoru jsme hodně řešili bílkoviny, jak jsou podstatné pro tělo. Jsem ve věku, kdy je potřeba uchovávat si svaly, bude mi čtyřicet osm. A po Survivoru jsem potřebovala i trochu nabrat. Takže teď si maso občas dám, jednou za týden. Jím ho, protože chci tělu dopřát, aby mi ještě dlouho vydrželo ve formě.

Takže vám Survivor přeskládal jídelníček?

Na Survivoru jsem si trochu drsnějším způsobem potvrdila, že tělo je nástroj, který musíte dobře živit. Jednu dobu jsem si myslela, že člověk ani tolik jíst nemusí, že stačí zelenina. Ale když máte náročnější práci… hodně cestuju, poskakuju po jevišti, mám zahradu, jsem pořád v pohybu. Kvalitní strava je potom nesmírně důležitá. Při Survivoru jsem si sáhla do rezerv, tak to teď vnímám jinak. 

Zní to jako zlomová životní zkušenost. Co ještě vám přinesl Survivor?

Víc jsem pochopila samu sebe. Zajímalo mě, jak v takovém ostřejším prostředí funguju a potvrdila jsem si, že jsem harmonizátorka kolektivu. Starám se, aby byl kolem mě klid a pohoda. Určitě i zranitelnost jsem tam viděla, ale i sílu, že člověk dokáže strašně moc.  Ale nakonec pro mě bylo tělo na prvním místě. Zjistila jsem, že se neuhraje všechno hlavou a dýcháním. To je třeba na týden, nějaké půsty, ale třicet čtyři dní balamutit tělo, že nic nepotřebuje… to nejde. 

Nejde žít jenom z energie jako jogíni.

Věřím, že v chrámech to jde, ale tam nemáte ty bojové podmínky. V Survivoru musíte bojovat každý den a ještě hrát tu sociální hru, což jsem moc nedělala, nebyla jsem úplně typický hráč. Třeba by to šlo bez jídla někde v přírodě, kdyby člověk těmhle věcem nemusel čelit.

PO PRVNÍ LEKCI JÓGY JSEM SE ROZBREČELA

Jóga je pro vás důvěrně známé téma, kdy a proč jste začala cvičit? 

Před dvaceti lety jsem pracovala pro lifestylové časopisy. Měla jsem vyzkoušet různé druhy cvičení a napsat o tom reportáž. Do té doby jsem chodila na aerobik a do posilovny, protože můj kluk byl trenér a soutěžil v kulturistice. Šla jsem vyzkoušet jógu a hned po první hodině jsem se rozbrečela. Bylo to tak jiné! V józe se pracuje do hloubky, je to dýchání a pomalé protahování… začala jsem vnímat tělo úplně jinak. Čím víc jsem jógu poznávala, tím hlouběji jsem zjišťovala, že to je a bude moje cesta.

Byla jste někdy na Východě, třeba praktikovat jógu v Indii?

To ne, ale byla jsem s organizací Brontosaurus učit děti v Himálajích. Mulbekh je vesnička v Ladakhu až ve třech tisících metrech nad mořem. Než jsme učili děti, to bylo od desíti, vyrazila jsem výš do hor praktikovat dechová cvičení. Tam jsem opravdu intenzivně cítila sílu přírody a energie. Dokonce jsem si tam vyslala velké přání a když jsem se vrátila do Čech, do týdne zaklepal někdo na dveře a to přání se mi splnilo. 

Ve třech tisících metrech nad mořem už by mohl někdo mít i mořskou nemoc.

Když jsme přijeli, řekli nám, že nesmíme hned do kopce, kde se tyčil úžasný budhistický chrám Shanti Stupa. Byli jsme ve městě Léh asi čtrnáct dní, abychom si zvykli. Vzala jsem s sebou svou dcerou, bylo jí tehdy devět, takže jsem nechtěla jít do ničeho extrémního. Byla jsem opatrná.

Co jste ty tamější děti učila?

Učily jsme s kamarádkou dramaťák. Jejich školství je postavené na tom, že pořád jenom memorují. Učí se asi čtyři jazyky, ale chybí jim rozvíjení tvůrčího myšlení. Takže jsme dělali takové hravé cvičení v angličtině a pak jsme připravili představení pro rodiče, kousek Mauglího.

Jak vám práce s nimi šla?

S dětmi je podle mě vždycky krásná práce! Tyhle himálajské se trochu víc styděly. Je na nich znát, že jsou zvyklé se učit texty nazpaměť a pak pracují fyzicky. Místní by přitom potřebovali víc podnikat. Často si myslí, že dítě musí do státní správy, protože tam jsou peníze. Přitom by mohli obchodovat a prosperovat, ale vůbec se to neučí.

NEJVĚTŠÍ RADOST MI TEĎ DĚLÁ CESTOVÁNÍ S BEDEKREM

Chodila jste na dramaťák, když jste byla malá?

Celou základku jsem byla v Lidové škole umění třikrát, někdy i čtyřikrát týdně. Hrála jsem na kytaru, na klavír, chodila jsem na přednes a dramaťák. Od první třídy jsem říkala, že budu herečka. Hrát, tancovat, zpívat, přednášet pohádky… to jsem měla spojené s fantazií, ne s exhibicí. Ta k tomu taky patří, ale k tomu jsem musela dospět. Na recitačních soutěžích jsem byla uzavřené dítě. Být extrovert jsem se musela naučit.

A splnilo se vám to? Je ve vašem herectví pořád to hraní?

Pořád si jedu ten splněný sen. Určitě by mě stále zajímala velká role ve filmu, takové přání pořád mám. Není to teď úplně ta mladistvá vize, jak jsem si představovala, že budu trávit většinu svého času v kamenném divadle… Mám svůj životní styl uzpůsobený, abych mohla cvičit, cestovat… Svoboda je pro mě důležitější, abych mohla hrát divadlo s láskou. Nemůžu být někde uvázaná, musím to dělat pro radost.

A co vám dělá teď největší radost?

Aktuálně asi cestování díky pořadu Bedekr pro Českou televizi. Jezdili jsme Chorvatsko, Španělsko a teď začínáme Spojené království. To ještě nemám prozkoumané, znám ho jenom z filmů a knížek. Když to potom vidíte naživo, jsou to silné zážitky. Táta i sestra, která je učitelka angličtiny, mi vštěpovali, že Angličani mají jinou povahu, jsou silní, ale odtažití, striktní… Není to jako v Chorvatsku, tam jsou lidé mnohem vstřícnější. Je to pro mě zajímavé a těším se na každou cestu. Natočili jsme už Edinburgh a Londýn a teď jedeme Liverpool, Manchester, pak Canterbury. Také se moc těším na namlouvání knihy Marty Knauerové o lidové léčitelce Život za krejcar, smrt za dva.

A když bychom vás chtěli vidět hrát?

V Divadle Broadway hrajeme Okno mé lásky, budu zkoušet Děti ráje 2. Nehrála jsem v jedničce, takže to je projekt, do kterého jdu poprvé. Těším se na tancování a zpívání, protože mám ráda pohyb na jevišti. To bude v Kongresovém centru Praha. Pak hraju Román pro ženy, s tím různě jezdíme a občas hostujeme Na Fidlovačce, máme zájezdové představení Manželský čtyřúhelník na horách s Fanny agenturou a nakonec taky hraju Ženu obecnou v Divadle Na Maninách.

Co to je „žena obecná“?

Tam jsem sama na jevišti, je to one-woman show, a jsou to různá témata o ženách, která jsem sama řešila. Je to hra o tom, co všechno žena musí v dnešní době stíhat…

Podílela jste se na scénáři?

Témata, která jsem chtěla otevřít, rozepsala scénáristka Daniela Šteruská Sodomová do stand-up komedie. Najdete tam zamyšlení, duchovní rozměr i rodinné konstelace.

Jaké to je pro vás osobně, otevírat tahle témata znovu na jevišti?

Už to mám asi zpracované. Před deseti lety to bylo horší, ale teď jsem už starší, tak v tom nejsem tolik ponořená. Předtím ta nálož byla obrovská, víc jsem pracovala, starala se o dceru, ještě jsem se soudila… nepřišlo mi to vůbec fér.