Herec Jarmil Škvrna: Na pelety nedám dopustit. Parádní by bylo, kdyby je měli všichni

7.2.2019

Herce Jarmila Škvrnu, který se proslavil díky postavě Řepy v seriálu Okresní přebor, jsme navštívili ve Skalsku na Mladoboleslavsku. Když před pěti lety začal rekonstruovat starý, památkově chráněný statek, nejdřív ze všeho vyměnil uhelný kotel za peletový.

Sedíme tady na dvorku před vaším krásným domem. Máte za sebou poměrně rozsáhlou rekonstrukci, navíc pod dohledem památkářů. Nebál jste se toho, když jste dům kupoval?

Trochu ano, musíte vždy požádat o závazné stanovisko Národně památkový ústav. Když jsme dům koupili v roce 2012, věděli jsme, že ho chceme opravit, jak původně byl. Na bráně je rok 1833, ale dům je ještě o sto let starší. Byla to malá roubenka, ke které se postupně přistavovalo. Za roubení se sedláci styděli, tak ji omítli a vyštukovali. Brána je opravená rok. Vrata byla uhnilá, upadlá, zlomená. Každý se ptal, jestli ji nechceme radši zbourat. Na to jsem říkal: vy jste se zbláznili, to je největší poklad!

Musel jste pozvat restauratéry?

Restaurátory jsem odmítl, vyjednal jsem si s památkářkama, že chci, aby to opravovali staří štukatéři. Našel jsem mistra Béma z vedlejší vesnice, který kolem této brány chodil jako kluk do školy. Původně ji stavěl zedník, dokonce je předpoklad, že všechny tyto brány stavěl jeden člověk. Stihnul postavit maximálně dvě ročně. Máme kliku, že nespadla její sestra, která stojí ve vedlejší vesnici ve Vrátně. Podobají se jak vejce vejci.

Taky jste při opravách přiložil ruku k dílu? 

Ale ano, dům jsem si celý natřel. Dělal jsem, k čemu mě pustili, ale je těžké sehnat někoho, kdo ještě umí štukatéřinu. Byla radost se na ně dívat. A potom to byla hodně kovařina. Vrata byla původně dřevěná, kovová udělali kolem roku 1900. Je to secese. To je taky čisté furiantství, k pozdě barokní bráně je secese. Na plotě jsou stejné motivy jako na vratech – růže, ale všechny byly ulámané a vyráběly se znova.

Nelitoval jste všeho toho úsilí, které vás to stálo?

Poslední rekonstrukce se dělala v 70. letech, bohužel betonem, strhli výzdoby a udělali si to socialisticky po svém. My jsme to tady posunuli zhruba na sto let dopředu. Zazdili jsme vzkaz příštím generacím, fotky, noviny, kdo rekonstrukci dělal a kolik to stálo. Napsal jsem tam, že Václav Havel byl velký frajer a komunisti jsou a vždycky byli velký svině. Doufám, že kdyby se to nějak zvrtlo, najdou to a poučí se.

Jsem od přírody líný. A topení peletami je jednoduché, za tím si stojím

 V domě topíte dřevními peletami. Co vás k nim přivedlo?

Změna vytápění byla to první, co jsme udělali, než jsme se nastěhovali. Za socialismu jsem pracoval asi dva roky v kotelně a tehdy jsem se rozhodl, že už nikdy nebudu házet uhlí. Když jsem si představil, že budu běhat s uhlím, bylo mi jasné, že to nepůjde. Původní kotel jsem daroval za odvoz, zbytek uhlí jsem vyházel, a pak jsme hledali. Plyn byl vyloučený, protože žijeme na Skalsku a obec se tak nejmenuje pro nic za nic. Tady se rajčata sázejí krumpáčem nebo dynamitem, musíte udělat díru do skály. Plyn tady nikdy nebude. A jak jsme hledali, narazili jsme na pelety.

Co vás na peletách zaujalo?

Mně učarovalo, co jsem se dočetl. Z jedné tuny pelet budu mít tři kila popela? To je kyblíček! A popel se dá použít jako parádní hnojivo. Taky ekologie je důležitá. Překvapilo nás první zimu, co se valí lidem z komína. Žluto-hnědý, těžký dým… vypadá to až děsivě, smrdí to a je nedýchatelně. Nejmenší, co se dá pro planetu udělat, je začít sám u sebe. Když se do návsi valí čmoudy, přesně poznáte, kdo topí uhlím, kdo dřevem – to je vonavější, a nám pak stoupá z komínu jen bílá pára, což je luxus. Občas se vznese bílý, absolutně nesmradlavý obláček. Kdyby pelety měli všichni, bylo by to parádní. Ani v domě nejde z kotelny smrad, nečoudí, nepráší.

A proč jste si vybral kotel Atmos?

Chci, aby všechno, co kupuju, bylo pokud možno české. I zeleninu a ovoce se snažím nekupovat ze Španělska. S kotlem je to jako s autem. Co člověk, to názor, takže je těžké se orientovat. Ale s Atmosem jsem spokojený. Instalaci kotle nám dělalo topenářství pana Tošovského. Přijeli a řekli, že kotelna je malá, že se tam kotel a zásobník nevejdou. Říkal jsem: musí se vejít. A vymysleli to. Kotelna je dvoupatrová, dole je kotel a nad ním zásobník na pelety, vměstnané na pár metrech čtverečních. Mám padací most, po kterém se chodí k zásobníku.

Kdo vám sem pelety vozí? 

Mám pelety od CDP Ivory. Jsou nejblíž, což je pro mě důležité, a pak nabízeli, že mi pytle s peletami složí, kam ukážu. V té době nebyla na dvoře kamenná cesta. Auta jsme nechávali na návsi, bylo strašidelné bláto. Když pět dnů pršelo a věděl jsem, že by to tady rozjezdili, nebyl problém to odložit. Lidský přístup je v CDP fantastický. Velké auto nechají na návsi, sundají si ještěrku a krásně to navozí do baráku. Řidiči jsou tak ochotní, že palety dlouhými vidlemi našoupou úplně na centimetry na sebe, srovnají to, protože na ně koukáme potom pět měsíců tady ve dvoře. Je to nádhera, spolupráce s nimi je skvělá. A ta údržba. Od přírody jsem líný člověk. A topení peletami je jednoduché, za tím si stojím. Když opravdu mrzne, tak jednou za čtyři dny, když je kolem nuly, tak jednou za týden doplním zásobník a jediné, co čistím, je hořák. Jak jsme kotel nastavili před pěti lety, tak funguje. Mám nastavené, jakou chci teplotu ráno, odpoledne, večer… Nedám na to dopustit.

A co náklady na topení?

Cena pelet se zatím zaplaťpánbůh drží na té úrovni, že mám pocit, že se to vyplatí. Lidi se mě na to často ptají a já říkám: za zimu dávám plus minus 45 000 Kč, ale tady se bavíme o 200 m2. V Nymburce jsme bydleli v bytě 2+1, kde byla předimenzovaná kotelna a platili jsme 50 000 Kč ročně za teplo. Takže úplně fantastický.

Zajímáte se taky o kvalitu pelet, které kupujete?

Chci jenom certifikované, protože už jsem na světě skoro padesát let a naučil jsem se, že se vyplácí připlatit si za kvalitu. Je jedno, jestli jsou to boty nebo pelety. První roky jsem kupoval jen Royal Pellets, o ničem jiném jsem nechtěl slyšet, protože jsem měl zkušenost, že když mi náhodou na konci sezóny došly a koupil jsem jiné pelety, okamžitě jsem to poznal na hořáku. Musel jsem ho čistit častěji, bylo to mnohem víc spečené a popela bylo taky víc. Letos jsem poprvé zkusil Ivory Pellets. Zaručili se mi, že jsou v podstatě stejné. A myslím si, že je to tak. Nepoznal jsem to.

To souhlasí, oba druhy totiž mají certifikaci ENplus A1. Plánujete ještě nějaké změny ve vytápění?

Ještě přemýšlím o kamnech kvůli období před topnou sezonou a po ní. V našem domě je v létě fantasticky, ale jak je z poloviny z pískovce, je jako hrad. Když je venku deset nebo patnáct stupňů, často už v září, v chalupě se musí zatopit. Takže chci velká kachlová kamna s výměníkem a přemýšlím o tom, že koupím kamna na pelety.

Okresní přebor do mého života vnesl nečekané věci

Jak jste se dostal ke hraní?

Oklikou. Nejsem vystudovaný herec. Od deseti let jsem do všech dotazníků na základní škole psal, že budu rocková hvězda. Ale za socialismu to nebylo jednoduché. V patnácti jsem chtěl být výtvarník, ale nedostal jsem doporučení. Tenkrát fungovali na školách výchovní poradci, kteří naplňovali kvóty fabrik v okolí, a na mě vyšel elektromechanik. Čtyři měsíce před zkouškami jsem se rozhodl, že to nikdy dělat nebudu… a statečně jsem odešel. Jediné místo, kde jsem mohl pracovat, bylo v kotelně. Nebylo to dobré pro zdraví, ale v roce 1987 se na kotelnách dali potkat neuvěřitelně zajímaví lidé. Topil jsem s undergroundovým muzikantem, básníkem, bývalým leteckým mechanikem z Anglie, se spoustou Romů, kteří byli fantastičtí. Byla to nejlepší škola života. Nicméně jsem si tam uhnal astma. Pak jsem už žil život rockové hvězdy, protože jsem byl mánička a současně invalidní důchodce. Ačkoli se tomu dneska těžko věří, měl jsem dlouhé vlasy.

V té době jste začal i s divadlem?

Začal jsem před revolucí amatérsky, v divadle AHA v Lysé nad Labem, což byly fantastické časy. Jezdili jsme na přehlídky, kde jsme se potkávali s Petrem Léblem, s Petrem Čtvrtníčkem, s celou Pražskou pětkou… Vzal jsem to od absurdních dramat, která jsem hrál na začátku herecké kariéry, až k zájezdovým představením, komediím a pohádkám, které hraju teď.

Kde hrajete?

Máme s Karlem Zimou, což je můj pokrevní bratr a kolega, Divadlo z praku. Děláme autorské pohádky, protože nemáme rádi, když se na děti šišlá. Vyrůstají ve světě dospělých, můžou slyšet i slovo, které neznají. Naopak šišlací svět neexistuje. Naše vlajková loď je představení O zapomnětlivém psaníčkovém andělíčkovi, které hrajeme jenom v prosinci, to opravdu doporučuju. Hrajeme v Plzni, v Hradci a milujeme to. Někteří lidi to mají jako Mrazíka, že bez toho nemají Vánoce.

A kdybychom nechtěli pohádku?

Hrajeme zájezdové představení Láska a párečky a teď zkoušíme novou hru, která se jmenuje Irská kletba, bude mít premiéru na podzim. Na to bych chtěl všechny pozvat, protože doufám, že to bude skvělé. Budeme jezdit po vlastech českých, takže se dostane na všechny. A jinak hrajeme třeba komedii, která se jmenuje Příběhy jednoho hradu. Napsal ji Ivan Vyskočil, taky si ji sám režíroval. 

Máte nějaký herecký sen?

Ve třiceti jsem si říkal, že chci hrát všechny ty shakespearovské hrdiny, ale už je jasné, že Romeo mi stoprocentně utekl, Hamlet taky, teď už tak maximálně možná Richard nebo král Lear na sklonku života. Moje maminka byla dojatá, když jsme hráli s Karlem Zimou pohádku na piazzettě, což je dnes už třetí scéna Národního divadla. Volal jsem jí a říkal jsem: „Maminko, dneska mám šatnu v Národním divadle.“ Ale nemám herecké sny. Nemá cenu to plánovat, pak si zahrajete fotbalistu v Okresním přeboru a najednou si uvědomíte, že běháte po hřišti s vicemistrama Evropy.

Fanoušci si mysleli, že jsem Řepka

A jak jste se dostal do týmu Okresního přeboru?

Na castingu si mě vybrali Jan Prušinovský a Ondřej Zima pro postavu Norberta Kota. Role Řepy tam nebyla napsaná. Pilotní díl se točil v září a než se pak začalo natáčet na konci února, hráli jsme fotbalové zápasy, abychom si vzájemně sedli, bez kamery. Seděli jsme v šatně a Ivan Trojan říká: kdyby sis oholil vousy, jsi strašně podobný Tomášovi Řepkovi. Prušinovský se toho chytil, tak jsme to zkusili, oholil jsem se a on tam ten Řepka byl. A byl tam tak moc, že mi to přineslo ještě tunu zážitků.

Pletou si vás s Řepkou na ulici?

Zažil jsem zápas na Spartě, kde si fanoušci mysleli, že jsem Řepka. Vtrhli na trávník a nastala šílená rvačka, protože chtěli za mnou. Museli mě dostat ze Sparty pod dekou v taxíku, protože jsem se nemohl dostat ven. Když jsem vylezl ze stadionu, viselo na bráně asi 150 lidí a ozývalo se: „Tomáš Řepka, nejlepší v Praze!“ Volal jsem Tomášovi a říkám: „Máš tady fanoušky, přijeď si je uklidnit.“ Říkal, hlavně nevylézej ven, protože tě naloží na ramena a odnesou do Černošic. Radši už nosím plnovous, protože se v něm cítím svobodný.

Měli jste scénář, nebo je to celé improvizace?

Scénář k filmu znaly jenom hlavní role, vůbec jsme nevěděli. Třeba scéna, kdy nás na hřišti pan Krobot seřve. Řekli nám: tady stůjte kluci a normálně reagujte na pana Krobota, jak se vám to bude zdát přirozené. My jsme ho milovali a byli jsme hrdí, že tam s ním můžeme být. A první věta byla: „Vy mě nechcete za trenéra? Kdo z vás mě nechce za trenéra?“ Uhýbali jsme pohledem. Naposledy jsem se takhle cítil na základce, když jsem rozsekal školníkovi obrovské akvárium. Modlil jsem se, abych tam nebyl. A proto se nám to tak krásně hrálo, nevěděli jsme, co bude.

Bude se natáčet další série?

Nebude. Už když se točil seriál, Prušinovský věděl, že se nenechá ukecat. Chytře si zavřel vrátka, protože film dějově předchází seriálu. A mladší už bychom nezahráli. Už během natáčení jsme prodělali všechny operace kolen, třísel a všeho dalšího. Takže bychom museli hrát Slavoj Houslice stará garda. Ale to skončilo. Způsob, jak zůstat nesmrtelný, je nerozmělnit to v páté, šesté, sedmé sérii. Existuje šestnáct dílů, které zůstanou výstavní. Pořád doufám, že to ještě něco v mé kariéře překoná, ale zatím to vydalo na rok absolutně nejkrásnější práce, jakou jsem zažil. Okresní přebor do mého života vnesl věci, o kterých jsem netušil, že přijdou.