Martin Kraus: Harmonie ubíjí. Mám rád, když je to trochu vyhrocené

13.10.2026

Martin Kraus nás pozval na rodinný statek u Orlické přehrady, kde jeho rodina chová 58 koní a provozuje parkurovou stáj. V podkrovní klubovně, která slouží jako zázemí pro jezdce, nám udělal kávu a vyprávěl o místě, kde vyrůstal, o cestě k herectví i o tom, jak se v jeho životě dodnes propojují koně a divadlo. Na stěnách visí plakáty Jeana-Paula Belmonda – herce, který ho jako kluka inspiroval natolik, že se později vydal na JAMU. V rohu stojí také peletová kamna, která klubovnu v zimě vytápějí. Dodala je firma Centrum vytápění z Tábora.

Jak se to dá všechno stíhat, hrát v divadle a starat se o koně? 

Chtěl jsem to objasnit, protože se spousta lidí ptá: „Máte tady 58 koní a zároveň hrajete?“ Říkám: Pozor, přátelé, to je tátův byznys. Táta má zaměstnance, kteří se o koně starají, a když můžu, pomůžu. Baví mě fyzická práce, psychicky si u ní odpočinu. Pracuji ve špinavých džínách a vytahaném tričku a vlastně mě to baví. Potřebuji koně cítit, být u toho, ale už bych se tomu nemohl věnovat naplno. Můj brácha Ondřej koně trénuje a jezdí společně s mamkou. Buď je na prknech Vinohradského divadla, nebo před kamerou, nebo na koni.

Když jste herec, tak se to vyplatí umět jezdit na koni. Je to jedno z posledních povolání, kde se tohle pořád využije.

Troufám si říct, že s Ondrou jsme opravdu jedni z mála, kteří opravdu jezdit umějí, protože jsme tím odkojení. Učil jsem se jezdit od nějakých tří čtyř let, kdy jsem lítal na ponících bez sedla jako indián. Nikdo se nás neptal, jestli chceme, nebo nechceme. Prostě jsme jezdili.

A máte tady i ubytování?

Ano, máme tady několik věcí. Táta má koně, o které se stará a pečuje, brácha s mamkou trénují místní holčičky a závodí spolu. My se ženou tady máme ještě ubytování. Baví nás něco budovat, takže jsme vytvořili tři apartmány. Jeden je asi dvanáctilůžkový, spíš pro větší skupiny, cyklisty, tábory… Pak máme dva romantické, kde je sauna a vířivka. Lidé přijedou, mohou se svézt na koni, ubytovat se a opravdu si to tady užít. Koukáte do lesů a polí, koně tady voní… Chtěli jsme se o to podělit.

Čím tu topíte? Vidím kamna na pelety.

Ano, peletová kamna jsou jednoduchá věc, kterou lidé zvládnou. Máme dvoje kamna od Centra vytápění v Táboře – jedny tady v klubovně, ty jsou větší, model La Nordica Teorema, a pak máme menší kamna Kalor Greta v jednom z apartmánů. Ve všech apartmánech jsme původně měli kamna na dřevo. Lidem jsme kamna roztopili a nechali to být, mají tam dřevo k dispozici, ale často vůbec neumějí topit. Kamna jim vyhasnou, pak potřebují znovu zatopit. Nechají kamna otevřená, takže rychle vyhoří, nebo je tam naopak příliš velké vedro. U peletových kamen v podstatě i člověk, který s tím nemá zkušenosti, jen naplní zásobník a nastaví si teplotu – 20 stupňů, 25 stupňů a podobně. Nic dalšího neřeší a kamna fungují sama.

A pro vás je to taky pohodlné?

Ano, staráme se, aby byla kamna naplněná peletami. Nic jiného neřešíme. Navíc ta kamna v apartmánu máme napojená na Wi-Fi, takže je můžeme ovládat i na dálku. Aby měli hosté soukromí, vůbec tam nechodíme. Mají v zásobníku spočítané množství, aby jim to vyšlo. Ta peletová kamna jsou úplně bez starostí.

To už je tedy prověřený model a tady v klubovně máte peletová kamna úplně nově.

Tady jsme měli kamna na dřevo, kde jsme topili, ale koní máme čím dál víc a lidí taky. Střídají se tady v klubovně, ráno, večer, všední dny i víkendy. V létě je to v pohodě a když je zima, mají tady svoje zázemí, kávovar, kuchyňku. Tátovi už přišlo zbytečné, aby se pořád staral o dřevo a všechno kolem toho, tak jsem mu doporučil Centrum vytápění v Táboře, kde jsme jim řekli, co potřebujeme, a oni nám kamna doporučili. Mají zásobník na dva peletové sáčky, takže se naplní, nastaví a kamna jedou klidně týden. 

Jinak tady ještě vytápíte jinak?

Dřevem, protože máme i nějaké lesy a mě práce se dřevem baví. Vypínám u toho. Jdu do lesa, vezmu motorovku a sekeru a odpočinu si. Máme kamna kolem patnácti kilowattů, velký rošt, dáte tam velký špalek a ten hoří celý den. To je pohodlné. Dřevem topíme hlavně tam, kde se chceme starat a kde jsme. Kam moc nechodíme, tam máme peletová kamna.

Jeana-Paula Belmonda jsem měl strašně rád od dětství

Vyrostl jste u koňů, tak jak jste si prosadil herectví? 

Po základní škole jsem šel na strojní průmyslovku jen proto, že šli moji kamarádi ze základky, a trápil jsem se tam, opravdu jsem v tom neviděl smysl. Když jsem pak po střední škole dostával maturitní vysvědčení, řekl mi pan profesor Dražan ze strojárny: „Pane Krausi, já vám tu čtyřku dám, ale slibte mi, že v tomhle oboru se už nepotkáme.“

Potom jsem odjel s kamarádem do Anglie s tím, že poznám svět. Měl jsem s sebou knížku, a to byla autobiografie Jeana-Paula Belmonda. Měl jsem ho rád už od dětství. Zatímco moji vrstevníci v šesté nebo sedmé třídě obdivovali akční hrdiny typu Schwarzeneggera, já obdivoval Belmonda. Strašně mě to bavilo. Tu knížku jsem četl jedním dechem a dozvěděl jsem se tam, že existuje herecká škola – na konzervatoř už jsem byl starý, ale mohl jsem zkusit v Praze DAMU nebo v Brně JAMU. Vrátil jsem se z Anglie a říkám rodičům: „Maminko, tatínku, já půjdu na herectví.“

Pak jste přijel do Brna a řekl jste: Vypadám jako Belmondo, měli byste mě vzít?

Ne, zjistil jsem, že je potřeba nějaká příprava. Do té doby jsem vlastně nevěděl, co je dialog nebo monolog. Věděl jsem, že existoval Shakespeare, ale jinak jsem byl celý život hlavně u koníků, vyrůstal jsem tady jako indián. Našel jsem si potom v Příbrami herce Roberta Tylečka. Obvolával jsem herce z příbramského divadla a byl jediný, kdo se chtěl sejít. Ptal se mě, proč to chci zkusit, a já říkal: „Proč ne? Baví mě dělat zábavu a legraci.“ Řekl mi: „O tom herectví není.“ Byl jsem pro něj výzva, vlastně první jeho žák. Od té doby si založil vlastní agenturu a připravuje lidi na zkoušky. Mám pocit, že se snad téměř všichni dostali. 

Takže jste v něm vlastně objevil člověka, který vás nasměroval?

Dal mi nějaké věci, které jsem se měl naučit, a já říkal: „Tohle se mám naučit zpaměti? To nemůžu dát.“ A on mi odpověděl: „Ale to musíš, pokud se tím chceš živit.“ Postupně jsem poznával další herecké věci, začalo mě to zajímat a chtěl jsem tomu přijít na kloub. Dělal jsem pak zkoušky na DAMU, které byly skvělé, ale nepřijali mě, a to mě možná ještě víc vyprovokovalo. Do Brna na JAMU jsem pak šel s tím, že se tam opravdu musím dostat. Tehdy jsem měl pocit, že jsem porazil celý svět.

Předvedl jste to samé na přijímačkách v Praze i v Brně?

V Brně jsem šel opravdu hodně připravený a motivovaný. Chtěli po mně, abych se rozčílil, a já tam tehdy rozštípal nábytek, hodil jsem i hrnek s kávou, který tam někdo měl. Tak strašně jsem chtěl. Později mi říkali, že to se mnou bylo těžké, protože jsem byl úplně nepolíbený. Zároveň je ale bavilo se mnou pracovat, protože jsem byl jako houba. Nasával jsem všechno. Bavilo mě to, zajímalo mě to, byl jsem úplně jako Alenka v říši divů. Ty čtyři roky v Brně bych neměnil. Bylo to neuvěřitelné.

Jak jste se dostal k prvním rolím?

Ve druháku byl konkurz na pohádku Kouzla králů, který dělal režisér Zdeněk Zelenka. Ptali se mě, jaké mám zkušenosti, a já říkal, že vůbec žádné. Byl jsem teprve na škole, strašně mě to bavilo, ale nic jsem ještě netočil, nikde nehrál, ani s amatéry. Pak se mě zeptali, co umím. Řekl jsem, že výborně jezdím na koni. A oni: „To se nám hodí.“ Odcházel jsem z kamerových zkoušek a už mi telefonovali, že si mě pan Zelenka vybral právě kvůli koním. 

Nakonec jste si našel cestu nejen k pohádkám, ale i komediím.

Ano. V divadle mám i vážnější kusy, ale baví mě obojí. Nejlepší je, když se to kombinuje v jednom kuse, diváka nejen pobavit, ale také rozplakat. Mám dvě taková představení. Jedno se jmenuje Šest tanečních hodin v šesti týdnech s Chantal Poullain. Druhé je Román pro ženy, kde ztvárňuji Pažouta a vyházíme z knížky, kterou napsal Michal Viewegh, takže jdeme víc do hloubky.

Kontroloval Michal Viewegh, jak tu postavu ztvárňujete, nebo mluvil vám do toho?

Víte co, Michal Viewegh je vlastně Pažout, v té knížce se určitým způsobem ztvárnil. Film se mi opravdu líbil… Filip Renč ho udělal výborně, i když byl film omezený finančně, takže místo dovolené u moře byli v Tatrách. Ale jak byl film hodně sestříhaný, spousta věcí, které byly v knize, herci ani nemohli úplně odehrát. Naše představení, které vychází přímo z knížky, jde opravdu do hloubky. Postavy se víc otevřou a máme možnost je víc rozehrát. Michal Viewegh nebyl na zkouškách, ale byl se podívat na premiéře a potom ještě na nějakém osmém nebo dvanáctém představení. Říkal, že je to ono. Že se mu líbí, jak to dělám, že tam je opravdovost a že ta postava jde na dřeň.

To máte rád, když to jde na dřeň?

Román pro ženy nebo i Taneční hodiny jsou představení, ke kterým mám velký respekt. Vždycky tam jdu s nějakými svými rituály, mám trému, jsem ostražitý a opravdu se připravuji. Říká se, že je těžší diváka rozesmát, ale když tam máte hráče jako Martin Zounar, jde to samo. Těžší věci jsou pro mě hereckou hygienou. Potřebuji mít z něčeho respekt a pokoru. Snažím se být stoprocentně připravený a vážím si toho.

Když jste se na tu roli připravoval, díval jste se, jak Pažouta hraje Marek Vašut ve filmu, nebo raději ne?

Ne, vůbec ne. Dokonce mi to bylo i zakázané. Společnost Koktejl, která představení dělá, to jsou mladí Ostraváci, a nebyl na to ani úplně čas. Zkoušeli jsme čtrnáct dnů prakticky nonstop a opravdu jsme makali. Bylo to hodně náročné, ale nabíjející, nebo osvěžující.

V Ostravě se tedy zkouší jinak než v Praze?

Nechci nikoho shazovat, ale když se zkouší v Praze nějaká zájezdovka, tak často od deseti do dvou, oběd, pauzička… větší pohoda a klid. Ale já mám rád, když je to náročné a vyhrocené. Říkám své ženě, že harmonie ubíjí. Potřebuji tlak, abych měl chuť něco dělat a bojovat za to. Ať už je to vztah, sport nebo cokoliv jiného.

A co zájezdovky a divadelní soubor Nejlepší komedie… tam vám ježdění vyhovuje?

Tahle parta úplně nemá stálý soubor. Pan Turek si najímá herce a s nimi dělá inscenace, se kterými se potom jezdí, ale úplně stálé osazenstvo nemá. Kdyby tady byl brácha Ondřej, řekl by vám, že zájezdovky ho úplně nelákají. Má rád svoji šatnu, svůj klid, své kolegy. Po škole jsem byl také dva roky v angažmá, také v Divadle na Vinohradech. Ale musím říct, že na mě to bylo asi málo volné. Potřebuji být víc svým pánem, což v angažmá úplně nejde.

A zájezdy vám umožňují být svým pánem?

V podstatě ne, protože…Těch termínů je tolik, že toho času taky nemám moc. Ale zase se vás pořád ptají: Máme tady termín, můžete? Takže si to tak trošku šéfujete.

Máte tedy raději divadlo než filmové natáčení, nebo se to takhle nedá říct?

Řeknu vám to upřímně. Měl jsem období hned po škole, kdy jsem moc natáčel. Dělal jsem dva seriály a k tomu ještě pohádku. A zpětně mám pocit, že jsem si toho úplně nevážil. Pak přišla pauza a hodně jsem hrál na jevišti. Když už natáčím, tak si toho vážím. Ale nedá se to úplně porovnat. Práce na jevišti je teď a tady. Už to nevrátíte, musíte jet dál. Přirovnal bych to k tomu, že jsem v patnácti letech jezdil motokros. Nastartujete, vyrazíte a čekáte, jak to dopadne. A čím jsem starší, tím víc tu motorku na jevišti ovládám. Víc si s tím hraju.

Je pro mě zvláštní, že třeba s Tanečními hodinami s Chantal Poullain jsem začínal v roce 2016 a dnes mám pocit, že to hraju úplně jinak než před osmi lety. Člověk nějakým způsobem vyspěje. Je až neuvěřitelné, co všechno je autor schopný do toho dát a co člověk postupně objevuje. Mně se teď na jevišti hraje lépe a lépe. Mám třeba osmnáct až dvacet představení za měsíc, což je poměrně dost. Člověk se tím hodně otrká.

A rozdíl mezi filmy a seriály?

Když točíte pohádku nebo film, máte za den třeba dva tři obrazy. Máte čas na všechno, na přípravu, na soustředění a užíváte si to. Seriál je úplně jiný. V ateliérech to jede skoro jako na výrobní lince. Po škole jsem točil Cesty domů a měl jsem třeba dvanáct až patnáct obrazů denně, mozek se už úplně vařil. V ateliérech se jede skoro jako na výrobní lince. Neříkám to vůbec špatně, ale je to jiný druh práce. Jsou herci, kteří text ani nemusí mít doma. Přijdou ráno do šatny, vyfotí si to očima, mají takovou paměť. Jiní zase vědí, že by seriál vůbec nemohli dělat, protože ví, že by to hlava nedala.

Takže vaším přáním by bylo dostat dobrou nabídku na film?

To je asi skromné přání každého herce. Naposledy jsme točili s bráchou šestidílný seriál O koních a lidech, což bylo krásné. Když se díváte na western, tak poznáte, jestli ten člověk na koni opravdu vyrůstal. Má ho v sobě, je to vidět. Pro nás kůň není jen rekvizita. Člověk jede, vede dialog, má koně pod sebou a pohyb je přirozený. A právě to je na tom krásné.

Točili jste to i tady?

U nás ne. S Ondrou jsme ještě točili cestopisný seriál Českem na koňském hřbetu pro Českou televizi. To bylo něco jiného, protože koním opravdu rozumíme a umíme s nimi pracovat.

BÍLÁ PANÍ NA VDÁVÁNÍ

Měli jsme trochu problém domluvit si termín návštěvy u vás na statku, protože jste teď v létě každý večer na jiném hradě. 

Normálně bývají divadelní prázdniny, ale naskočil jsem do krásného projektu, který objíždí zámky a hrady v Čechách i na Moravě. Jmenuje se Bílá paní na vdávání, je to komedie s písničkami. Dětský příběh, ale vnímavý divák v něm dokáže číst i takzvaně mezi řádky. Je to vtipné i pro dospělé. Letos jedeme čtvrtý rok. Začínali jsme asi na osmnácti až dvaceti večerech, teď jich máme pětatřicet.

Tak to hrajete skoro každý den.

Nádvoří jsou vyprodaná. Hrajeme pro tisíc až patnáct set lidí a je neskutečné, jaký je o to zájem. Je tam Martin Zounar, Filip Blažek, Dana Šinkorová, Luboš Dvořák a několik mladých lidí z konzervatoře, kteří se alternují. Je to opravdu krásný projekt. Napsal to můj spolužák z JAMU Roman Vencl. Dělají ho bratři Křížovi, Standa a Jarda, kteří mají skupinu Crossband. Napsali texty, hudbu a dělali i režii. Teď jsme například byli tři večery v Brně na Špilberku.

A jaké na hradech máte zázemí? Když říkáte nádvoří… tam nebývá jeviště.

Jsme soběstační, takže jsme schopni přijet na prázdný prostor, kde se všechno postaví – kulisy, jeviště, stánky s občerstvením, klobásy, pivo, limonády…

A co děláte v případě špatného počasí?

Máme i takzvanou mokrou verzi. Jsme schopni jeviště zastřešit a schovat pod střechu, diváci mají pláštěnky. Za ty čtyři roky jsme ještě ani jeden večer nezrušili. Loni asi třikrát pršelo tak, že padaly i kroupy, ale diváci byli pevní. Myslím si, že to opravdu stojí za to. Moje děti už na tom byly asi desetkrát.