Fanoušci s námi pořád skáčou a zpívají, říká Karel Holas z Čechomoru

27.10.2025

Při příležitosti vydání nového alba Švarní šohajové jsme vyzpovídali Karla Holase z Čechomoru. Povídali jsme si o inspiraci, výběru lidových písní, energii kapely, pohledu na streamovací platformy, přirozeném omlazování kapely i síle živého hraní, která hudebníky i po letech nabíjí.

Vydali jste koncem minulého roku nové album Švarní šohajové. Jak to vypadá, když Čechomor připravuje nové písničky? Kde hledáte a jak vybíráte lidové skladby, ze kterých vycházíte?

Inspirace přichází sama vlastně neustále, čerpáme ze zpěvníků, z našich šuplíků… Nakonec jde jen o to se rozhodnout, že se do toho chceme pustit, tím se to celé nastartuje a už to frčí.

Proč jste CD nazvali právě Švarní šohajové?

Zjistili jsme s Frantou, že se ještě pořád cítíme jako zamlada!

V průvodním textu k albu čteme, že autorské písně jsou tentokrát inspirované Balkánem a Indií – proč právě tyto dva inspirační zdroje? A jde to vůbec dohromady?

Je tam jedna starší píseň, kterou jsme měli v šuplíku a nazvali jsme ji „Milostná z Balkánu“. Má nádech balkánsko – indické melodiky, dala by se zahrát i na tabla a sitár, ale na tyto nástroje u nás nikdo moc nehraje, alespoň já nikoho neznám, tak jsme instrumentální části upravili jako sólo pro hoboj a housle. Zní to zajímavě.

Co si myslíte o dnešním trendu, kdy desky i cédéčka hodně nahradily streamovací platformy, jako je Spotify?

Streamovací služby jsou fajn, ale já jsem trochu staromilec a raději si hudbu doma pouštím na vinylu. Mám rád praskání desky na gramofonu, pro mě je ten zvuk přirozenější než z mp3.

Cédéčka už lidé tolik nekupují, ale na koncerty se pořád chodí – vy máte před sebou plné léto festivalů a živých vystoupení. Kde berete energii? Vyčerpává vás živé hraní, nebo spíš nabíjí?

Živé hraní nás hodně nabíjí. Když jdu na pódium, tak se ve mě všechno změní, všechno špatné ze mě spadne. Cítím příjemné napětí a těším se, že si s klukama hezky zahrajeme. Naši posluchači nám energii, se kterou hrajeme, krásně vrací a na konci, když vidíme rozzářené publikum, tak z pódia odcházíme moc spokojeni. 

Jací jsou vaši dnešní fanoušci? Jsou jiní než před dvaceti lety? Mění se podle vás nějak atmosféra na koncertech a přístup lidí k lidové hudbě?

Naši fanoušci jsou nejlepší na světě, jsou prostě bezvadní. Je vidět i slyšet, že naši hudbu mají opravdu rádi, užíváme si to společně. Žádné změny atmosféry jsem si během těch let nevšiml, pořád s námi skáčou a zpívají, pořád se umí správně odvázat. Je to radost mít z podia takový výhled. 

Hrajete od roku 1988, ale daří se vám kapelu průběžně omlazovat. Už delší dobu s vámi hraje Matěj Lienert, Lukáš Čunta, Jan Kolář a také Martina Pártlová. Jak nové členy hledáte a jaký máte přístup k proměnám kapely?

Noví členové k nám přichází velmi přirozenou cestou. V podstatě se nám ozvou sami a je zajímavé, že to bylo vždycky v době, kdy se nám to nejvíc hodilo. Martinka s námi zpívá už 10 let. Jako poslední k nám zavítal Honza Kolář, který se ozval v době, kdy nás nedobrovolně opustil náš milý člen, hráč na akordeon a trumpetu, Radek Pobořil. Honza je navíc můj spolužák z konzervatoře. 

Kdo jsou vaše hudební vzory – kdo vás inspiroval k vaší současné tvorbě a koho si pustíte doma – jsou to lidovky, nebo něco úplně jiného?

Moje hudební vzory jsou celoživotně Peter Gabriel, Alan Stivell, Honza Hrubý a pár dalších. Doma si kromě těchto zmíněných velikánů pustím rád J. S. Bacha, A. Dvořáka, Šostakoviče, Janáčka a další autory. 

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Do jakých projektů byste se rádi pustili? Jaké sny – osobní i profesní – byste si chtěli splnit?

V mém hudebním životě jsem si splnil už hodně snů. Hraju s mým celoživotním hudebním partnerem a kamarádem Frantou Černým, zahrál jsem si se Suzanne Vega, Killing Joke, Alanem Stivellem, Tony Levinem, Vláďou Mišíkem a dalšími. Ještě bych si rád zahrál naši hudbu v Japonsku. Nikdy jsem tam nebyl, Japonsko mě láká a myslím, že kdyby se nám tam povedlo představit naše Proměny, že by to mohlo mít úspěch.

Kdy jste naposledy hráli u táboráku? Hrajete pořád rádi i v soukromí, nebo je to spíš něco, co si necháváte na pódium?

V soukromí hrajeme pořád rádi, ale už to není tak časté, jako dřív. S kamarády občas na společných výjezdech večer muzicírujeme nebo o Vánocích s přáteli na pravidelných setkáních v Divoké Šárce.

Člověk by řekl, že kdo celý život objíždí festivaly, musí mít za sebou i pár opravdu zvláštních zážitků. Pamatujete si koncert, kde jste si říkali: „Sem už fakt nikdy“?

Přemýšlím, ale podobný zážitek opravdu nemám. U mě převládají spíš ty opačné: „Sem bych si jel zahrát znovu“.

Co nového pro fanoušky chystáte, na co se mohou těšit?

Letos to bude opět tradičně Vánoční Kooperativa tour, bez něho si Vánoce neumím představit. Ještě předtím, v listopadu, nám vyjde nové CD „To nejlepší 2“, což bude průřez našich oblíbených písní, které jsme průběžně nahrávali a vydávali od roku 2005 až po rok 2024 a na jehož přípravě se právě usilovně pracuje.

Slyšeli jsme, že příští rok bude 25 let od vašeho velice úspěšného projektu Proměny, plánujete k tomu něco?

Ano, příští rok budeme mít 25 let od vydání a nahrání našeho stěžejního projektu „Proměny“, ke kterému chystáme na podzim 2026 turné s orchestrem, kde si s námi po dlouhé době opět zazpívá Lenka Dusilová. Moc se na to těšíme.