Nikdy se nevzdávám, říká atletický rekordman Jaroslav Petrouš

18.3.2019

Jaroslav Petrouš pravidelně vítězí hned v několika disciplínách. Vyhrál Mistrovství baristů České republiky a zúčastnil se mistrovství světa v přípravě kávy v Seattlu. Je trojnásobným medailistou z mistrovství Evropy v hodu diskem a oštěpem a držitelem několika českých i evropských rekordů. Na růžích však nikdy ustláno neměl. Osud ho mnohokrát srazil na kolena a hned několikrát se mu život v okamžiku obrátil naruby. Přesto se dokázal vždy zvednout a vylézt do pomyslných hvězdných výšin.

width=Jaroslave, kde berete tu obrovskou vnitřní sílu?

Mám to zřejmě v povaze. Byť jsem kliďas, umím mít velmi tvrdou a horkou hlavu, ve které všechno bublá a vře. Když si pak v mysli vytyčím nějaký směr a cíl, nic mě v cestě nezastaví. A čím více překážek mi osud připraví, tím tvrdší boj s nimi vedu. Ale nikdy se nevzdávám.

Sportu jste se věnoval od dětství, co se vám potom postavilo do cesty?

Jako nadějný juniorský fotbalista jsem utrpěl tříštivou zlomeninu kotníku. Na brigádě mi plně naložený, 750 kg těžký vozík přejel kotník a polámal ho na dvacet čtyři kousků. Se zraněním jsem ležel mnoho týdnů a více než rok jsem strávil na rehabilitacích. Úraz doslova ukončil moji kariéru vrcholového sportu. O pár roků později jsem při paintballu utrpěl další úraz -prasklý meniskus, přetržené vazy, zlomená čéška. Bylo to velmi zlé období, ani šest operací můj stav nezlepšilo. Lékaři mi od neustálé bolesti bohužel neuměli pomoci. Bez opory nohou jsem vůbec nemohl stát a kruté bolesti mě ovlivňovaly při běžných, každodenních činnostech. Přežil jsem jen díky obrovské podpoře manželky Renaty a celé mé rodiny.

V tomto období jste se začal věnovat basketbalu a později i atletice?

Ano. Sport byl můj život a já bez něj nemohl být. Bytostně mi chyběl. Basketbal vozíčkářů jsem hrál za USK Praha. V roce 2008 se někteří mí kolegové připravovali na paralympiádu v Pekingu. Souběžně s přípravným soustředěním probíhal v Nymburku i nábor nováčků, kde si mě vybral atletický oddíl Hvězda TPS Pardubice (nyní Atletika Bez Bariér Pardubice), který reprezentuji dodnes. Za návrat do sportovního života v mnohém vděčím své manželce. Bez ní bych nedokázal začít znovu aktivně sportovat, závodit a sbírat medaile.

Proč jste začal uvažovat o amputaci?

Všechno mé úsilí bylo v té době vykoupeno strašlivou bolestí. V noci mě budilo každé bolestivé otočení, přes den jsem nemohl na nohou dlouho stát. Ani ty nejsilnější prášky mi nezabíraly a ani jsem je brát nechtěl, protože jsem po nich nebyl schopen prakticky ničeho, jen mě otupovaly. Můj osobní, pracovní i sportovní život začal být velmi ovlivňován neustálou bolestí, před kterou nebylo úniku. Tehdy jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že jediným východiskem před permanentní bolestí bude amputace. Musel jsem si sehnat lékařské posudky od mnoha předních lékařů a specialistů. A plně jsem věřil, že to dopadne dobře.

Čeho jste se nejvíce obával?

Mnozí mě od amputace vehementně odrazovali a varovali mě před tzv. fantomovými bolestmi. Každý amputář se s tím setkal. Celé to leží hluboko v mysli. Někdy se vám například zdá, že se potřebujete poškrábat na malíčku levé nohy. Hrozně vás svědí, jenže levou nohu prostě nemáte. Ale to jsou jen pocity. Horší je, pokud člověk začne trpět fantomovými bolestmi. Před nimi se člověk schová jen velmi těžko. Nejlepší cestou je rozptýlit myšlenky a ponořit se do nějakého koníčku. Nechat se celý pohltit a nedat chorobným myšlenkám a pocitům šanci.

Ještě než jste začal sbírat sportovní trofeje a medaile, stal jste se  Mistrem kávy ČR a jel jste na mistrovství světa do amerického Seattlu. Jak jste se k tomu dostal?

Vyučil jsem se kuchařem a později vystudoval obchodní akademii, pak jsem téměř osm let řídil několik prodejen ve společnosti importující potraviny. Ale bylo to velmi časově náročné. S plánováním rodiny jsem se musel poohlédnout po jiné práci. V roce 2003 jsem se dostal do firmy dovážející kávu, přestože jsem o kávě vůbec nic nevěděl. Klidně jsem to na výběrovém řízení přiznal, ale ředitele jsem zřejmě zaujal, protože mě okamžitě přijal. Ke kávě jsem neměl žádný vztah, dokonce jsem ji ani nepil, ale přesto jsem si troufnul zúčastnit se soutěže o Mistra kávy. Po těžké mnohaměsíční přípravě jsem skončil na čtvrtém místě a následující rok jsem zvítězil. Do Seattlu jsem odjel o rok později. Od té doby je káva moje velká láska.

Před několika lety jste založil nadační fond, kde podporujete děti s podobným životním osudem, jaký potkal vás. Co vás k tomu motivovalo?

My amputáři to máme v životě těžké. Pokud svůj zdravotní stav a trable nakonec zvládáme, chceme dávat všem kolem najevo, že jsme úplně normální. Proto se někteří snaží dokázat něco neobvyklého. Někdo se rozhodne pro účast v dálkovém běhu, jiný chce zdolat vysokou horu. V mém případě byl na začátku charitativních aktivit nápad pokořit Sněžku. Od první chvíle jsem věděl, že chci výstupem finančně podpořit dítě s amputací. Kontaktoval jsem sdružení Cesta za snem a velmi mě zaujal příběh tříleté Simonky, proto jsme se rozhodli celý výtěžek z benefiční akce věnovat právě jí a dalším dvěma dětem. Od té doby pořádám charitativní výstup na Sněžku každý rok, v posledních třech letech právě pod hlavičkou Nadačního fondu KlaPeTo, který jsem založil s Kateřinou Klasnovou, bývalou místopředsedkyní Poslanecké sněmovny. Pomáhat druhým mi přináší opravdovou radost a uspokojení. Snažíme se napravit to, co stát dobře nezvládá. Sociální reformu, která proběhla v roce 2012, nazývám spíš asociální reformou. Amputáři podle ní nejsou handicapovaní, a tak například Simonku nechtěli přijmout do speciální školky, protože prý nemá handicap. Ale do normální školky ji také vzít nechtěli, právě proto, že handicap má.

Váš nadační fond funguje na bázi dobrovolnosti, co to znamená?

Jsem hrdý, že všechny finanční prostředky, které seženeme, končí výhradně u dětí. Všichni členové NF KlaPeTo pracují nezištně, tedy bez nároku na odměnu. I proto jsem odmítnul spolupráci s jinými nadacemi, protože velká část peněz je určena vždy na úhradu režijních nákladů. Náš nadační fond by nemohl existovat bez skvělého týmu. Během roku se pravidelně scházíme a řešíme spoustu provozních problémů. Několikrát ročně u nás na chalupě hodnotíme, bilancujeme a plánujeme budoucí projekty. Dole máme velkou světnici s krbem a mysliveckou jizbu, kde slavíme s hudbou a kapkou dobrého vína až do rána.

Vy se dokážete v tak časově náročném životě ještě starat o chalupu?

Bohužel na to nemám dostatek času. Naštěstí mám skvělého tchána Karla, kterého chalupaření baví a udržuje chalupu ve výborném stavu. Já si jezdím jen užívat. Hodně času nám taky ušetří vytápění dřevěnými briketami. Dříve se chystalo na zimu neuvěřitelné množství dřeva, což je dost fyzicky náročné, a tak jsme rádi, že existuje lepší alternativa. Je to bez práce, člověk nemusí často přikládat a z briket je větší teplo. Ovšem není briketa jako briketa, jsou mezi nimi velké rozdíly. Nám se osvědčily české brikety od BIOMACu.